Článek
První dojmy
Když jsem poprvé vstoupila do jídelny, všechno působilo milě a skoro až rodinně. Vůně vařených jídel mi připomněla časy, kdy jsem sama vařila pro velkou rodinu. Říkala jsem si, že nabírání polévek a skládání táců zvládnu. První den jsem ale pochopila, že nestačí jen dobrá vůle. Rytmus práce byl rychlý, lidé se střídali u výdejního okna jako na běžícím pásu a já nestíhala ani vracet usměv. Přesto jsem se snažila, protože jsem nechtěla vypadat neschopně. Věřila jsem, že si zvyknu, že je to jen otázka času.
Náročné chvíle
Začaly mě dohánět fyzické potíže. Dlouhé stání mě bolelo v zádech, ruce měly po každém dni zvláštní třas a večer jsem padala do postele bez jediné myšlenky na něco příjemného. Nečekala jsem, že mě tělo tak rychle zradí. Nejhorší byly ranní směny. Přicházela jsem unavená už cestou, protože jsem se bála nového dne. Cítila jsem tlak, když se přede mnou tvořila fronta a já měla příliš pomalý pohyb. Kolegové byli slušní, ale cítila jsem, že mi pomáhají víc, než by měli. Jednou mi dokonce jeden z nich řekl, že si nemusím brát všechnu práci k srdci. Jenže já si ji brala. Měla jsem pocit, že kazím chod celé jídelny.
Stále větší pochybnosti
Po pár týdnech jsem začala vstávat s pocitem, že budu mít žaludek jako kámen. Nedalo se tomu vyhnout. Doma jsem mlčela, protože jsem se styděla přiznat, že nezvládám něco, co jiné ženy mého věku berou jako běžnou práci. Nechtěla jsem působit uraženě ani slabě. Přitom jsem cítila rostoucí únavu, která se mě držela i o volných dnech. Přestala jsem mít radost z věcí, které mě dřív uklidňovaly. Připadala jsem si pomalá a neohrabaná. A jeden jediný okamžik mě definitivně zlomil. Upustila jsem tác s příbory a talíř se roztříštil o dlaždice. Ten zvuk mi pořád zní v hlavě a tehdy jsem si uvědomila, že jsem na limitu. Nadřízená řekla jen jednu krátkou větu a já si ji pamatuji přesně. Zněla mile, ale cítila jsem v ní opatrnost, jako by nevěděla, jestli se přede mnou nezhroutí kus kuchyně.
Poslední den
Rozhodla jsem se odejít. Když jsem šla oznámit konec brigády, připadala jsem si, jako bych se vzdávala něčeho důležitého, i když to byla jen obyčejná práce v jídelně. Nadřízená to přijala klidně a řekla, že jsem to zkusila a to je hlavní. Nešlo o velká slova ani o výčitky. Cestou domů jsem přemýšlela, proč jsem si myslela, že musím všechno zvládnout. Od té doby si víc všímám toho, co mi tělo naznačuje, a už se tolik netlačím do věcí jen proto, že vypadají snadněji, než ve skutečnosti jsou.
