Článek
Nastěhovali jsme se do domu v roce 2012. Soused bydlel vedle, za živým plotem, který byl tak hustý, že jsme na něj skoro neviděli. Starší pán, chodil pomalu, nosil klobouk a měl zahradu plnou ovocných stromů. Když jsme se stěhovali, stál u plotu a díval se. Manžel na něj zavolal dobrý den. Kývl hlavou a šel dovnitř.
První rok na podzim jsem ráno otevřela branku a stála tam bedýnka. Dřevěná, stará, plná jablek. Žádný lístek, žádné vysvětlení. Myslela jsem, že se spletl, že to patří někomu jinému. Zazvonila jsem mu. Otevřel, podíval se na mě a řekl, to je pro vás. Chtěla jsem mu poděkovat, ale on už zavíral dveře.
Druhý rok to samé. Bedýnka u branky, kolem prvního října. Tentokrát jsem nezvonila. Vzala jsem jablka dovnitř, udělala jsem z nich štrúdl a jeden kus mu odnesla. Položila jsem ho na zídku u jeho vchodu. Večer byl talíř prázdný. Žádný vzkaz.
Třetí rok, čtvrtý rok, pátý rok. Pokaždé kolem stejného data. Pokaždé ta samá bedýnka. Jablka vždycky pečlivě naskládaná, žádné nahnilé, žádné otlučené. Někdo je musel vybírat jedno po druhém.
Manžel říkal, ať mu zaneseme peníze. Řekla jsem, že to by ho urazilo. Nevím přesně proč jsem si to myslela, ale věděla jsem to. Tenhle člověk nedává jablka proto, aby dostal něco zpátky. Dává je, protože má jabloně a vedle bydlí lidi.
Jednou jsem ho potkala v obchodě. Stál u pečiva a vybíral chleba. Řekla jsem dobrý den a on kývl. Řekla jsem mu, že jablka byla výborná. Řekl, že letos je dobrá úroda. Pak si vzal chleba a šel k pokladně.
Víc o něm nevím. Nevím, jestli má rodinu. Nikdy jsem u něj viděla návštěvu. Nikdy tam nestálo cizí auto. V oknech svítí každý večer, vždycky jen v jedné místnosti. Manžel říká, že je vdovec. Nevím, podle čeho to poznal, ale možná má pravdu.
Loni na jaře jsem ho viděla, jak stříhá jabloně. Lezl po žebříku pomalu a opatrně. Bylo mu určitě přes osmdesát. Chtěla jsem mu říct, ať dá pozor. Ale řekla jsem si, že člověk, který třicet let stříhá jabloně, nepotřebuje radu od sousedky.
Letos v září jsem čekala. Prvního října nic. Druhého nic. Třetího jsem začala přemýšlet, jestli je v pořádku. Čtvrtého ráno jsem otevřela branku a bedýnka tam stála. Stejná jako vždycky. Jablka pečlivě naskládaná, žádné nahnilé.
Udělala jsem štrúdl a kus odnesla na zídku. Večer jsem se podívala z okna. Talíř byl prázdný. V jeho okně se svítilo.
Manžel se mě zeptal, proč se usmívám. Řekla jsem, že jen tak.
