Článek
Pokoj, kde Vánoce ztrácely tvar
Byly jsme na pokoji tři. Každá jiná, každá zavřená ve svém těle i hlavě. Venku svítily výlohy, lidé nosili tašky s dárky a my jsme počítaly hodiny do další vizity. Sestřičky se snažily být milé, ale nemocnice má svůj vlastní rytmus, který se na svátky neptá.
Žena na vedlejší posteli byla hospitalizovaná už delší dobu. Byla tichá, slušná, pořád se omlouvala. Často koukala na telefon, ale skoro nikdy nepsala. Jednou mi řekla, že doma mají Vánoce rádi. Pak se odmlčela a už se k tomu nevrátila.
Když se otevřely dveře
Na Štědrý den odpoledne se otevřely dveře pokoje. Vešel muž. Nebyl hlučný, nebyl nervózní. Působil klidně, jako někdo, kdo si přesně rozmyslel, proč přišel. V ruce měl obyčejnou tašku a pod paží tenký sešit.
Sedl si k její posteli a chvíli spolu mlčeli. My ostatní jsme automaticky ztichly taky. Pak položil tašku na zem a vytáhl sešit. Nebyl nový. Byl ohmataný, v rozích ohnutý, viditelně používaný.
Deník, který vznikal potichu
Podal jí ho oběma rukama. Řekl jen, že je to pro ni. Otevřela ho a začala číst. Ne nahlas. Jen očima. Viděla jsem, jak se jí mění výraz. Jak se jí stáhnou rty, jak se nadechne a musí se zastavit.
Pak nahlas řekla, co to je. Každý den, co byla v nemocnici, si doma sedl ke stolu a napsal pár řádků. Co dělal. Co doma chybělo. Jak vypadal byt bez ní. Co nestihl schválně udělat, protože to dělávají spolu. Psával i úplné drobnosti. Že zapomněl zalít kytky. Že se přistihl, jak vaří pro dva. Že večer rozsvítil stromek, ale hned ho zase zhasl.
Ten sešit nebyl hezký. Nebyl literární. Byl obyčejný a právě proto tak silný.
Okamžik, kdy se pokoj změnil
Žena se rozplakala. Ne teatrálně. Tiše, vyčerpaně, s obličejem schovaným v dlaních. Muž ji objal a nechal ji brečet. My jsme se nedívaly jinam. Nešlo to. Slzy se objevily i nám.
Sestřička, která vešla do pokoje, se zastavila a nic neřekla. Jen se usmála tím smutným způsobem, který člověk použije, když nechce rušit něco důležitého.
Došlo mi, že nepřinesl dárek. Nepřinesl útěchu. Přinesl emoce. Každý den, kdy byla zavřená tady, on doma žil i za ni a zapisoval to, aby o nic nepřišla.
Co zůstalo, když odešel
Když návštěva skončila a dveře se zavřely, na pokoji bylo ticho. Jiné než dřív. Ne prázdné. Plné. Ten sešit ležel na stolku a já věděla, že v něm nejsou jen slova. Jsou v něm dny, které by jinak zmizely.
Ten večer jsem si uvědomila, že skutečné Vánoce někdy nemají stromek ani večeři. Někdy mají podobu obyčejného sešitu, psaného každý den jedním člověkem, který odmítl nechat druhého zmizet ze svého života jen proto, že musel zůstat doma sám.
