Článek
Odcházela jsem dřív, než jsem se rozhlédla
Natankovala jsem plnou nádrž a šla dovnitř. Vzala jsem si kafe, postavila se k pokladně a zaplatila. Benzín i kafe najednou. Všechno proběhlo rychle, skoro mechanicky. Nepamatuju si, jestli jsem se na obsluhu vůbec podívala. Možná jen na terminál, možná vůbec na nic.
Vzala jsem kelímek, otočila se a zamířila ke dveřím. Už jsem byla jednou nohou venku, když jsem zaslechla, jak se za mnou ozvalo zavolání. Nebylo to hlasité, ale bylo jasné, že patří mně. Slečno, vraťte se prosím.
Pohled, který nebyl o penězích
Zastavila jsem se a otočila. Obsluha se na mě dívala zvláštně. Ne vyčítavě, ne podrážděně. Spíš pozorně, skoro zkoumavě. Vrátila jsem se k pultu s tím, že jsem si byla jistá, že jsem něco zapomněla zaplatit. Možná to kafe, možná částku za benzín.
Místo toho mi klidně řekla, že je všechno v pořádku. Zaplaceno. Nádrž i kafe. Na chvíli bylo ticho, které mi bylo nepříjemnější než případná chyba. Pak řekla větu, kterou bych od obsluhy na benzínce nečekala. Neutíkejte tak.
Věta pronesená mezi dveřmi
Nechápala jsem. Nevěděla jsem, co tím myslí. Automaticky jsem se omluvila a řekla, že spěchám. Přikývla, ale její pohled se nezměnil. Dodala, že lidé dneska odcházejí ještě dřív, než si uvědomí, že tam vůbec byli. Že zaplatí a zmizí, jako by se báli zůstat o vteřinu déle.
Bylo to řečeno klidně, bez emocí, bez snahy mě poučovat. Přesto se mě to dotklo. Možná proto, že přesně tak jsem se cítila. Jako někdo, kdo utíká, aniž by si byl jistý, před čím.
Trapné ticho a obyčejné gesto
Stála jsem tam s kávou v ruce a nevěděla, co odpovědět. Nakonec jsem jen poděkovala a otočila se ke dveřím znovu. Tentokrát pomaleji. Všimla jsem si zvuku chladniček, pípání pokladny a toho, že uvnitř vlastně není nijak rušno. Jen já jsem byla rozhozená.
Venku jsem si sedla do auta a nezapnula pás hned. Kafe jsem položila do držáku a chvíli jsem se dívala před sebe. Ne proto, že by se stalo něco velkého. Ale proto, že někdo cizí pojmenoval něco, co jsem si odmítala přiznat.
Odjezd, který nebyl stejný jako příjezd
Když jsem odjížděla, nejela jsem rychle. Nechtěla jsem hned pustit rádio ani telefon. Ta věta mi zůstala v hlavě déle, než bych čekala. Neutíkejte tak. Ne jako rada, spíš jako upozornění, že není kam spěchat, když vlastně nevím, kam jedu.
Možná to byla jen náhoda. Možná únava. Ale od té chvíle si všímám, kolikrát během dne už jsem jednou nohou venku dřív, než si dovolím zůstat. A někdy si schválně dávám pár vteřin navíc, jen abych neutíkala dřív, než je nutné.
