Článek
Chalupa, kam se vracíme jen občas
Nikdy jsme tam nebydleli natrvalo. Chalupa slouží hlavně jako únik z města, místo, kam přijedeme vypnout a zatopit si v kamnech. Právě proto jsme si dřevo vždy pečlivě chystali dopředu. Naštípat, naskládat, přikrýt. Když přijedete po týdnech pryč a zjistíte, že zásoba zmizela, pocit pohody je pryč během minuty.
Poprvé jsem si říkala, že se mi to jen zdá. Byli jsme tam naposledy na podzim a na jaře byla hromada viditelně menší. Manžel to shodil na vlhkost a sesednutí dřeva. Jenže další návštěva dopadla stejně. Vždy po delší pauze něco chybělo. A nebylo to málo. Ne pár polen, ale celé vrstvy.
Čím déle jsme tam nebyli, tím víc mizelo
Začali jsme si všímat vzorce. Když jsme na chalupu nejezdili měsíc, ztráta byla výrazná. Když jsme tam byli častěji, dřevo téměř neubylo. Bylo jasné, že někdo dobře ví, že tam nikdo nebydlí a že si toho hned nevšimneme. Ten pocit, že se vám někdo pohybuje po pozemku v době, kdy tam nejste, mi nebyl vůbec příjemný.
Zkusili jsme kůlnu zamknout. Zámek byl poškozený. Dali jsme lístek, že dřevo je soukromé a že na chalupě nebydlíme. Lístek zmizel. Sousedé tvrdili, že nikoho neviděli. Možná nelhali, možná nechtěli mít problémy. Každopádně bylo jasné, že na nějaké ohledy se tady nehraje.
Moment, kdy manžel změnil přístup
Jednou jsme přijeli po delší době v zimě a v kůlně zůstala sotva polovina zásoby. To byl okamžik, kdy manžel přestal mlčet. Řekl, že jestli někdo spoléhá na to, že tam nebydlíme a nikdy ho nepřistihneme, tak se plete. Nezvyšoval hlas, ale bylo vidět, že už toho má dost.
Nepřál si nikoho chytat ani se s někým hádat. Jen chtěl, aby bylo jasné, že chalupa není opuštěná. Do kůlny nainstaloval jednoduché zařízení, které při otevření vydalo hlasitý kovový rachot slyšitelný po celém okolí. Nic nebezpečného, jen nepřehlédnutelného. Dřevo zůstalo na stejném místě, kůlna odemčená.
Jedna noc stačila
Při další návštěvě jsme přijeli večer. V noci nás vzbudil hluk, který se rozlehl dvorem. Manžel se šel podívat ven, já zůstala stát u okna. Nikdo tam už nebyl, jen rozházené dřevo a otevřená bedna. Od té doby je klid. Ať už to byl kdokoli, pochopil, že i když tam nebydlíme, své věci si hlídáme.
Dřevo zůstává a my taky
Od té doby se zásoby nemění, pokud si je sami neodneseme do kamen. Když dnes na chalupu přijedeme po týdnech pryč a otevřu kůlnu, cítím zvláštní úlevu. Ne proto, že máme čím topit, ale proto, že i místo, kde nikdo trvale nebydlí, si zaslouží respekt. A někdy k tomu stačí dát jasně najevo, že ticho a prázdno neznamenají bezpráví.
