Článek
Otevřela jsem a hned jsem litovala
Úřednice stála přede mnou s deskami v ruce a úředním výrazem ve tváři. Pozdravila, ukázala průkaz a vešla dál. Byla jsem doma, v legálním čase vycházek, oblečená normálně, žádný prohřešek. Přesto jsem měla pocit, že se musím obhajovat. Sama před sebou.
Ptala se, jestli dodržuji léčebný režim. Jestli se zdržuju na uvedené adrese. Odpovídala jsem klidně, ale cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. V bytě bylo ticho, jen šustění papírů a zvuk propisky. Všechno bylo v pořádku, to bylo jasné od začátku.
Moment, který změnil tón celé kontroly
Když se chystala odejít, všimla si otevřeného notebooku na stole. Automaticky se zeptala, jestli pracuji. Zarazila jsem se. Řekla jsem pravdu. Že ne, že jen občas otevřu mail, ale nic aktivního nedělám. Že se spíš snažím dát dohromady.
Podívala se na mě déle než předtím a řekla větu, která mě úplně vyhodila z role. Řekla, že je rozdíl mezi tím být doma a opravdu být nemocná. A že u některých lidí je hned vidět, že by raději seděli v práci než doma na nemocenské.
Věta, která nebyla úřední
Nebyla to výčitka ani pochvala. Spíš konstatování. Přesto se mě dotkla víc než jakákoliv kontrola. Došlo mi, že jsem celou dobu působila provinile, jako bych něco zneužívala. Přitom jsem jen nebyla schopná fungovat tak, jak se ode mě čekalo.
Zavřela jsem za ní dveře a najednou bylo ticho jiného druhu. Ne úlevné, ale těžké. Uvědomila jsem si, že se vlastně stydím za to, že jsem nemocná. Ne kvůli systému, ale kvůli sobě.
Nemocenská není prázdno
Sedla jsem si a poprvé si připustila, že nemocenská není volno. Není to dovolená ani únik. Je to stav, kdy člověk nefunguje, ale okolí to nevidí. Vidí jen to, že je doma. Nevidí vnitřní chaos, únavu, tlak, který nezmizí ani po týdnech.
Ta kontrola mi neukázala slabinu systému. Ukázala mi, jak tvrdá jsem na sebe byla. Jak jsem si nedovolila být mimo provoz, i když to bylo nutné.
Zbytek dne už byl jiný
Ten den jsem už notebook neotevřela. Ne proto, že bych nesměla, ale proto, že jsem nemusela. Poprvé po dlouhé době jsem se přestala hlídat. A došlo mi, že někdy stačí jedna obyčejná věta cizího člověka, aby člověk pochopil, že jeho stav je skutečný, i když není vidět. A že uzdravování nezačíná návratem do práce, ale přijetím toho, že teď prostě ještě nejsem tam, kde bych chtěla být.
