Článek
Věta, která všechno ukončila
Na ten pohovor jsem šla klidná. Měla jsem za sebou roky praxe, výsledky, reference i pocit, že přesně vím, co nabízím. Nepůsobila jsem zoufale, ani přehnaně sebevědomě. Odpovídala jsem věcně, mluvila o konkrétních situacích a zkušenostech. Přesto se atmosféra ke konci změnila. Personalistka začala mluvit opatrněji, manažer se díval do stolu. Pak zazněla ta věta o dlouhodobé perspektivě týmu a o tom, že hledají někoho, kdo s firmou poroste další desítky let. Bylo mi jasné, že nejde o schopnosti. Šlo o číslo v občance.
Ticho po pohovoru
Odcházela jsem s úsměvem, ale doma to na mě dolehlo. Ne proto, že bych tu práci nutně potřebovala. Spíš proto, že mi někdo dal nálepku, kterou jsem si sama nedávala. Do té doby jsem se cítila zkušená, stabilní a profesně silná. Najednou jsem měla pocit, že jsem za hranou, aniž bych o tom věděla. Několik dní jsem to rozebírala v hlavě, pak jsem to pustila. Šla jsem dál, vzala jinou nabídku a přestala se k té firmě vracet.
Rok, který změnil poměr sil
Uplynul skoro přesně rok. Pracovala jsem jinde, učila se nové věci a řešila náročné projekty. Jedno odpoledne mi přišel e mail z neznámé adresy. Když jsem si přečetla podpis, musela jsem se zasmát. Byla to ta samá firma. Psali, že se jim změnila situace, že hledají někoho zkušeného a že si na mě vzpomněli, protože si uložili můj životopis do databáze. V další zprávě už bylo konkrétní pozvání na schůzku. Tentokrát ne na pohovor, ale na jednání o nástupu.
Najednou jsem byla ideální
Na schůzce se mluvilo úplně jinak. Zdůrazňovali moje zkušenosti, stabilitu, schopnost zvládat tlak i to, že nehledají někoho, koho budou roky zaučovat. To, co před rokem vadilo, bylo najednou výhodou. Nabídka byla lepší, než ta původní. Vyšší plat, větší odpovědnost, větší respekt. Seděla jsem tam a měla pocit, že sleduju cizí příběh. Jenže hlavní roli jsem hrála pořád já.
Odpověď, kterou nečekali
Nerozhodovala jsem se dlouho. Poděkovala jsem za nabídku, ale odmítla ji. Ne ze vzteku, ani z ješitnosti. Jednoduše jsem už nebyla ve stejné pozici. Měla jsem práci, kde mě brali takovou, jaká jsem. Bez řečí o věku a perspektivě. Když jsem zavírala notebook, došlo mi, jak rychle se může změnit pohled firem na stejného člověka. Nezměnila jsem se já. Změnila se jejich potřeba. A to byl možná ten nejdůležitější moment celého příběhu.
