Článek
Mladík věděl, co dělá
Fronta byla klasicky velmi dlouhá. Lidé nervózní. Venku skoro 30 stupňů a všichni jsme se samozřejmě už viděli doma.
Najednou do budovy vešel mladý muž se sluchátky a telefonem v ruce a stoupl si doprostřed fronty přímo přede mě. Za sebou nechal kromě mě minimálně dalších 5 lidí.
Někdo by si mohl říct, že to udělal omylem a nevšiml si, kde fronta začíná, ale v této situaci rozhodně nešlo přehlédnout, kam se zařadil.
Moje reakce ho nechala chladným
Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli ho budu konfrontovat, ale nakonec jsem přišla se zdvořilou větou: „Pane, fronta začíná u dveří, my už tu čekáme 20 minut.“ Muž mě však ignoroval. Nevím, jestli mě přes sluchátka skutečně neslyšel nebo se se mnou prostě nechtěl bavit, ale reakce byla nulová.
Lidi byli ostřejší
V tu chvíli se však už spustila řetězová reakce. Zatímco původní předbíhání mladíka, nechalo ostatní lidi na poště poměrně chladnými, jeho ignorace mé připomínky spustila vlnu nevole. Pustil se do něj především pár, který stál úplně na začátku fronty a počastoval ho několika poměrně peprnými výrazy. Když ani to nespustilo žádnou reakci z jeho strany, jeden muž k němu dokonce přistoupil a ukázal mu, ať si sundá sluchátka to mladík překvapivě opravdu udělal a přišel s tvrzením, že si „jen potřebuje něco vyzvednout a hrozně spěchám“.
To už bylo moc téměř na celou poštu a po chvíli dalších připomínek od okolí se raději sebral a poštu opustil.
Nejde o těch pár minut navíc, ale o základní respekt
A víte co jsem si uvědomila? Kdyby mladík opravdu spěchal a slušně se mě zeptal, neměla bych nejmenší problém ho před sebe ve frontě pustit. Možná mu opravdu odjížděl za chvíli autobus nebo spěchal na důležitou zkoušku. Ale naprosto nerozumím tomu, jak si může kdokoliv dovolit pohrdat takto cizím časem a své místo uprostřed fronty považovat za vyhrazené.
Snad ho ta lekce od lidí na poště probrala a příště bude pokornější.
