Článek
Nečekané setkání ve sklepě
Bylo už po osmé hodině večer, když jsem si vzpomněla, že potřebuji pár sklenic okurek k večeři. Vzala jsem si klíče a sešla dolů. Už na chodbě jsem zaslechla tlumené hlasy a smích. Nejdřív jsem si myslela, že si sousedé povídají, ale když jsem otevřela dveře od našeho společného sklepa, málem mi vypadly sklenice z ruky. U starého stolu seděli čtyři cizí lidé. Na zemi měli rozložené tašky, u nohou láhve piva a na stole karty.
Zmatení i strach
Na okamžik jsem zůstala stát jako přimrazená. Ti lidé nebyli z našeho domu, to jsem poznala hned. Jeden z nich se na mě otočil a bez rozpaků řekl, že jen hrají karty a za chvíli půjdou. Nechápala jsem, jak se tam vůbec dostali. Klíče od sklepa má jen pár obyvatel domu a branka je pořád zamčená. Rychle jsem vycouvala a zamkla dveře, srdce mi bušilo. V bytě jsem hned volala sousedce, jestli o tom něco neví.
Odhalení celé pravdy
Druhý den jsme se sešli s několika sousedy a šli sklep prohlédnout. Nebylo tam po nich ani stopy. Už jsme si mysleli, že se mi to skoro zdálo, když pán z vedlejšího vchodu přišel s informací, že podobnou partu tam vídá už delší dobu. Prý chodí zadním vchodem, který vede do dvora, a mají nějaký starý univerzální klíč od zámku. Nikdo to dosud neřešil, protože si myslel, že to jsou příbuzní někoho z domu.
Půl roku nepozvaných návštěv
Nakonec jsme zjistili, že ti lidé tam opravdu chodili pravidelně už půl roku. Vždy večer, jednou nebo dvakrát týdně. Scházeli se tam, aby si v klidu zahráli karty a popili, protože prý nechtěli být v hospodě. Jeden z nich dokonce přiznal, že ve sklepě mají schované židle a starý přenosný vařič. Všechno to nosili potají a vždy po sobě uklidili, takže jsme si toho dlouho nevšimli.
Jak to skončilo
Po poradě jsme vyměnili zámky a nechali zabezpečit i zadní vchod. Sousedé se shodli, že ohlášení na policii by asi nemělo velký smysl, ale pokud by se tam objevili znovu, hned zavoláme hlídku. Od té doby mám zvláštní pocit, kdykoliv jdu do sklepa. Už to pro mě není obyčejné místo na zavařeniny, ale prostor, kde jsem jednoho večera narazila na cizí lidi, kteří se tvářili, jako by tam patřili víc než já.
