Článek
Svatba jako každá jiná
Obřad byl krásný, dojemný, přesně takový, jaký si člověk přeje u blízké kamarádky. Po slzách při slibu přišla úleva, smích a první sklenky vína. Přesunuli jsme se do sálu, kde hrála kapela a atmosféra rychle zhoustla. Lidé se bavili, objímali, připíjeli. Já jsem se cítila dobře, uvolněně, hezky oblečená a otevřená večeru.
Nejhezčí host v místnosti
Všimla jsem si ho u baru. Nepůsobil jako typický svatební host, žádná křeč, žádná nucená elegance. Měl klid v očích, lehký úsměv a přirozený šarm. Když se naše pohledy potkaly, usmál se a já mu úsměv vrátila. Za pár minut jsme stáli vedle sebe a mluvili o naprostých maličkostech. Bylo to snadné, nenucené, až překvapivě příjemné.
Flirt bez přemýšlení
Nevnímala jsem věk, ani kontext. Vnímala jsem jen to, že mě někdo skutečně poslouchá. Smál se mým poznámkám, já těm jeho. Dotek ruky při objednávání dalšího pití nebyl náhodný a oba jsme to věděli. V tu chvíli mi ani na okamžik nepřišlo, že by na tom bylo cokoli špatně. Byla to prostě hra, která se odehrává na každé svatbě.
Okamžik, kdy se vše zlomilo
Zlom přišel nenápadně. Kamarádka k nám přišla s rozjasněnou tváří, objala mě a pak se k němu otočila se slovy, která mi znějí v hlavě dodnes. „Tati, pojď si se mnou připít“. V hlavě mi udělalo prázdno. Všechno se zastavilo, hudba, hlasy, smích kolem. Najednou jsem si byla vědoma každého pohybu, každého pohledu.
Trapné ticho a únik
Usmál se, jako by se nic nestalo. Já ne. Cítila jsem horko ve tvářích a jediné, co jsem chtěla, bylo zmizet. Vymluvila jsem se na toaletu a několik minut jen zírala do zrcadla. Nešlo ani tak o flirt samotný, ale o to, jak blízko jsem byla překročení hranice, kterou bych nikdy vědomě nepřekročila.
Zbytek večera jsem ho už cíleně vyhledávala očima, ale držela si odstup. On to respektoval. Mezi námi zůstalo něco nevyřčeného, směs rozpaků a pochopení. Když jsem odcházela, krátce se naše pohledy znovu setkaly. Bez úsměvu, bez gest. Jen tiché potvrzení, že některé situace se prostě stanou a už nejdou vzít zpět.
