Článek
Neobvyklé ráno
Byl obyčejný čtvrtek. Pracovala jsem na poloviční úvazek a domluvila si schůzku s kadeřnicí už na sedmou ráno. Po cestě zpět jsem si říkala, že si uvařím kávu a sednu si na terasu, jak to dělávám, když potřebuji klid. Ale když jsem otevřela dveře vedoucí na zahradu, zůstala jsem stát jako opařená.
Na mé terase seděli dva lidé. Mladý muž a žena, od pohledu kolem dvaceti. Měli tam deku, hrnky, dokonce termosku a sušenky. Vypadali úplně v klidu, jako by tam bydleli. V první chvíli jsem si myslela, že jsou to nějací známí sousedů nebo snad vzdálení příbuzní, ale jakmile mě spatřili, ztuhli. A pak to začalo.
První reakce a zmatek
Zeptala jsem se, kdo jsou a co tam dělají. Mladík se postavil a velmi zdvořile, ale viditelně nervózně, mi řekl, že se omlouvá a že si mysleli, že terasa je opuštěná. To mě zarazilo. Opuštěná? Vždyť bydlím v domě už třináct let a pravidelně se o zahradu i terasu starám. Možná ne každý den, ale rozhodně jsem si nevšimla, že by mi tam někdo tábořil.
Žena, která se zatím držela vzadu, se mi pak přiznala, že tam spolu chodí už několik měsíců. Prý to místo objevili náhodou, když si zkracovali cestu přes zahrádkářskou kolonu a zahlédli zadní část mého pozemku. Všimli si, že tam často nikdo není, a začali tam trávit čas. Přišlo jim to jako tiché, bezpečné útočiště. Prý nikomu neubližují, nic neničí. Jen chtěli mít kde být.
Hledání vysvětlení
Byla jsem v šoku. Můj dům je na okraji města, za ním už je jen neudržovaný lesopark. Zadní branka, kterou jsem už roky nepoužívala, se zřejmě dala otevřít bez větší námahy. Vždy jsem si myslela, že je zamčená, ale zřejmě zámek dávno zrezivěl.
Neměla jsem v tu chvíli sílu ani vztek. Jen zvláštní smíšený pocit. Nechápala jsem, jak si někdo může jen tak osvojit cizí prostor a žít v iluzi, že to není problém. Když jsem se jich zeptala, proč mě nekontaktovali, odpověděli, že se báli, že bych je vyhnala. Nechtěli nikomu vadit. Chtěli mít místo, kde si mohou popovídat, pít čaj a koukat na oblohu. Žádný internet, žádné mobily. Prý kousek klidu, který jim chyběl.
Co s tím?
Vyhodila jsem je. Řekla jsem jim, ať okamžitě vypadnou, že si snad dělají legraci. Cizí lidé na mé terase, jako by to byl veřejný park. Nezajímalo mě, co tam hledali nebo proč si mysleli, že je to v pořádku. Měla jsem vztek a nehodlala jsem jim to nijak ulehčovat. Sbírali věci, ani se mi pořádně nepodívali do očí. Když odcházeli, zabouchla jsem za nimi dveře a ještě ten den jsem nechala vyměnit zámek na zadní brance. Nikdy víc.
