Článek
Příjezd do kempu
Když jsme dorazili do kempu, panovala příjemná atmosféra. Slunce svítilo, vzduch voněl po borovicích a já měla pocit, že konečně vypnu od práce i starostí. Recepční nám ukázal parcelu, kterou jsme měli mít celou dobu k dispozici. S úsměvem jsem šla vybalovat stan a připravovat vše potřebné. Tehdy jsem ještě netušila, že ten kousek prostoru u moře se promění v místo, kde budu počítat hodiny do odjezdu.
Sousedé z Německa
Vedle nás si rozložila své věci početná německá rodina. Nešlo jen o dvě dospělé osoby, ale o celý klan včetně dětí, prarodičů a dvou psů. Jejich parcelu obsadily obrovské karavany, nafukovací matrace, kola a hory věcí, které připomínaly spíš menší stěhování. V duchu jsem si říkala, že to bude asi trochu hlučnější, ale věřila jsem, že se večer vše utiší. Byla to naivní představa.
Hluk, který nebral konce
První noc jsem skoro nespala. Děti pobíhaly kolem našeho stanu, křičely a narážely do kolíků, jako by to byla hra. Rodiče seděli venku, popíjeli pivo a hlasitě se smáli. Když jsem si myslela, že konečně utichnou, pustili si hudbu. Ležela jsem ve spacáku, zakrývala si uši polštářem a snažila se nevnímat ten hluk, ale nebylo to možné. Celou noc jsem jen převalovala oči a počítala hodiny do rána.
Každodenní chaos
Další dny nepřinesly úlevu. Ráno mě budil štěkot jejich psů a hlasité rozhovory. V kempu byla jasně daná pravidla, že noční klid platí od deseti hodin večer, ale nikdo je nedodržoval. Správce kempu jen pokrčil rameny, když jsem si šla stěžovat. Němci byli jeho častí hosté, prý se vždycky vrací a platí celé měsíce dopředu. Já tam byla jen na deset dní, a tak jsem pochopila, že moje slova pro něj nic neznamenají.
Zoufalé hledání klidu
Začala jsem chodit k moři dřív než ostatní, abych alespoň ráno měla chvíli ticha. Seděla jsem na břehu, dívala se na hladinu a snažila se uklidnit. Jenže když jsem se vracela, čekal mě znovu rámus, který nebral konce. V noci mi srdce bušilo, měla jsem pocit, že se zblázním. Párkrát jsem si přála, abychom mohli kemp opustit, ale zaplacená rezervace a plány celé rodiny nám to neumožňovaly.
Poslední kapka
Vrchol nastal sedmý den. Německé děti začaly házet kamínky na náš stan. Smály se a utíkaly, zatímco jejich rodiče seděli u stolu a vůbec nereagovali. Když jsem vyšla ven a zvýšila hlas, dočkala jsem se jen ironického úsměvu. Tehdy jsem pochopila, že s nimi žádná domluva není. Cítila jsem se naprosto bezmocně a počítala dny, které ještě musím přežít.
Odjezd, na který jsem čekala
Když jsme konečně balili věci, cítila jsem obrovskou úlevu. Chorvatsko mám ráda, ale ten kemp pro mě bude navždy spojený s pocitem bezmoci, nevyspání a vzteku. Nikdy bych nevěřila, že pár lidí dokáže zničit celou dovolenou, ale přesně to se stalo. Když jsme odjížděli, viděla jsem je, jak sedí u stolu a smějí se. V tu chvíli jsem měla jedinou jistotu, že na tohle místo už se nikdy nevrátím.
