Článek
Ráno na trhu
Na trh chodím hlavně kvůli tomu, že je tam klid. Lidé si tam hledí svého a nikdo se na nikoho zbytečně nedívá. Vzala jsem si plátěnou tašku a obešla pár stánků, než jsem se zastavila u jednoho s ovocem. Neměla jsem žádný plán. Prostě jsem vzala jablka, hrozny a pár mandarinek. Prodavač byl tichý, jen mi řekl cenu a podal mi tašku. Zaplatila jsem hotově a odešla. Nepřemýšlela jsem nad tím víc než pár vteřin.
Cesta domů
Domů jsem šla pěšky. Bylo chladno a trochu foukalo. Tašku jsem držela pevně, protože byla těžší, než jsem čekala. V hlavě jsem řešila úplně obyčejné věci. Co uvařím, jestli vyperu prádlo, jestli zavolám mámě. Nic zvláštního. Když jsem přišla domů, položila jsem tašku na kuchyňský stůl a šla si udělat čaj. Ovoce jsem nechala ležet, protože jsem měla pocit, že na něj mám čas.
Vzkaz mezi ovocem
K ovoci jsem se dostala asi po půl hodině. Chtěla jsem si dát hrozny. Když jsem vytahovala sáček z tašky, všimla jsem si, že mezi nimi je složený papírek. Nejdřív jsem si myslela, že je to účtenka. Nebyla. Byl to obyčejný kousek papíru, ručně přeložený. Chvíli jsem ho jen držela v ruce. Nevěděla jsem proč, ale byla jsem nervózní.
Papírek jsem rozložila. Byl tam krátký text psaný propiskou. Nic vulgárního, nic strašidelného. Jen pár vět. O tom, že někdy člověk potřebuje slyšet, že to zvládne. Že i když se věci rozpadají, může přijít něco nového. Že někdy stačí vydržet další den. Seděla jsem u stolu a četla to pořád dokola. Neměla jsem pocit, že je to určeno přímo mně, ale stejně to ve mně něco otevřelo.
Co se mi honilo hlavou
Začala jsem přemýšlet, jestli ty papírky dává do tašek víc lidem, nebo jestli to byla náhoda. Napadlo mě, kolik lidí asi chodí kolem mě s vlastními starostmi a nikdo o nich neví. Ten vzkaz byl jednoduchý, ale byl psaný rukou. Nebyl vytištěný. Nebyl dokonalý. A možná právě proto působil tak opravdově.
Chvíli jsem seděla a jen koukala na ovoce vysypané na stole. Připadala jsem si zvláštně klidná. Jako by se na moment zastavil hluk v hlavě. Nakonec jsem papírek složila a dala ho do šuplíku mezi staré účtenky a drobnosti, které se nevyhazují, i když k nim člověk nemá jasný důvod.
Večer jsem si dala jedno jablko z té tašky. Chutnalo úplně normálně. Ale stejně jsem měla pocit, že ten den byl jiný než ostatní.
