Článek
Ranní klid na řece
Byl krásný červencový den a my dva jsme si užívali dovolenou na vodě, tak jak jsme ji mívali rádi už od mládí. Řeka byla klidná, slunce svítilo a kolem nás voněly lesy a louky. Můj muž řídil pramičku a já seděla vedle něj s kloboukem na hlavě a očima přivřenýma, jak mě hřálo slunce. Je mu už přes sedmdesát a letos se necítil úplně dobře, tak jsem měla radost, že se přesto odhodlal vyrazit. Oba jsme doufali, že to bude klidný výlet, jen my dva a řeka, bez zbytečných scén a shonu.
První známky neklidu
Když jsme přirazili ke břehu, abychom si udělali malou přestávku, všimla jsem si, že na stejném místě už sedí parta mladých cizinců. Byli hluční, pili pivo z plechovek a smáli se tak, že to musela slyšet půlka lesa. Nevěnovala jsem jim pozornost a začala chystat svačinu. Můj muž se mezitím vydal k vodě, aby si smočil ruce a trochu se osvěžil.
Neomalené posměšky
Když se k nim dostal blíž, zaslechla jsem, jak si mezi sebou něco šuškají a po očku po něm pokukují. Chvíli jsem předstírala, že je neslyším, ale pak už začali být až příliš hlasití. Jeden z nich si prstem ukazoval na mého muže a napodoboval jeho pomalou chůzi. Druhý se nahlas smál a říkal něco, čemu jsem nerozuměla, ale podle tónu to rozhodně nebylo přátelské. Ostatní se k nim přidali a brzy už se celá skupina smála jeho zádům, když se pomalu vracel zpět k lodi.
Neváhala jsem
Vzala jsem svůj klobouk, položila svačinu na lavičku a vykročila k nim. Stoupla jsem si přímo mezi mého muže a ty hlučné mladíky. Dívali se na mě nejdřív překvapeně, jako by nechápali, že se k nim někdo odváží přistoupit. Podívala jsem se přímo na toho, který napodoboval jeho chůzi, a řekla tiše, ale pevně, že jestli se ještě jednou někdo z nich opováží vysmívat starému člověku, ukážu jim, jak se tady u nás řeší neúcta. Nastalo ticho. Jeden z nich po mně mrkl a cosi zamumlal, ale už ani jeden se neodvážil zasmát.
Odchod v tichosti
Pak jsem se otočila na podpatku a pomalu se vrátila k muži, který na mě čekal u lodi. Neřekl ani slovo, jen mě chytl za ruku a podíval se na mě tak vděčně, že mě bodlo u srdce, že musel něco takového vůbec zažít. Nastoupili jsme zpátky na pramičku a odrazili od břehu. Za sebou jsme slyšeli, jak se ti mladí najednou baví mezi sebou tiše a bez posměchu.
Závěr dne
Po zbytek dne už jsme byli sami, klidně jsme splouvali řeku a poslouchali zpěv ptáků. Občas jsem se ohlédla na svého muže a v duchu si říkala, že i kdybych kvůli tomu musela znovu napomenout půl světa, stálo by to za to. A on mě ještě večer, když jsme se vraceli domů, chytil za ruku a tiše řekl, že mě má pořád stejně rád jako tehdy, když jsme spolu seděli poprvé u vody před padesáti lety.
