Článek
Půda a ticho
Na půdu chodím málokdy. Je tam chladno, prach a zvláštní ticho, které člověka nutí mluvit potichu, i když je sám. Ten den jsem hledala staré krabice s dokumenty. Věděla jsem, že tam někde jsou, ale místo nich jsem narazila na dřevěnou bednu. Byla těžší, než vypadala, a při otevření se zvedl oblak prachu. Uvnitř ležely věci, které nikdo roky neotevřel. Fotky, dopisy, drobnosti bez hodnoty a jedna kniha. Silná vazba, zažloutlé stránky, vůně starého papíru. Věděla jsem, že patřila babičce. Pamatuji si ji s knihou v ruce, jak seděla u okna a četla, i když už skoro neviděla.
Kniha, která se nečte
Nezkoušela jsem ji číst. Ne proto, že by mě nezajímala, ale proto, že jsem cítila, že to není běžná kniha. Nebyla to rodinná kronika ani román. Byla to jedna z těch knih, které člověk pozná podle váhy a zpracování. Něco mi říkalo, že by mohla mít hodnotu, i když jsem netušila jakou. Položila jsem ji na stůl a několik dní kolem ní chodila. Nechtěla jsem ji hned odnést pryč. Byla to poslední věc z půdy, která nebyla jen vzpomínkou, ale i otázkou.
Návštěva antikvariátu
Do antikvariátu jsem šla bez očekávání. Knihu jsem zabalila do látky, aby se dál neničila. Majitel ji otevřel opatrně, listoval pomalu a mlčel. To ticho bylo horší než jakákoli reakce. Pak zvedl oči a řekl částku. Oznámil mi, že má hodnotu 20 000 Kč. Musela jsem ho požádat, aby ji zopakoval. Nebyla přehnaná, byla konkrétní a jasná. V tu chvíli jsem věděla, že nejde o drobné. Byla to suma, která by mi pokryla nájem, jídlo i něco navíc. Peníze, na které bych normálně čekala celý měsíc práce na svůj poloviční úvazek.
Mezi pamětí a realitou
Neodpověděla jsem hned. Držela jsem knihu v rukou a přemýšlela, co by na to řekla babička. Nikdy nebyla sentimentální. Věci pro ni měly smysl tehdy, když sloužily. Kniha ležela roky na půdě a nikdo ji neotevřel. Přesto jsem cítila zvláštní odpor ji pustit. Nešlo o lakotu ani o strach z rozhodnutí. Šlo o tenký pocit, že některé věci mají zůstat doma, i když dávají ekonomický smysl jinde.
Rozhodnutí bez patosu
Nakonec jsem souhlasila. Ne proto, že by mě peníze lákaly víc než vzpomínky, ale proto, že jsem si uvědomila, že kniha dostane nový život. Skončí u někoho, kdo ji bude chránit a chápat. Peníze jsem si vzala s klidem. Nebyla v tom euforie, spíš úleva. Jako když člověk uzavře dlouho otevřenou zásuvku.
Večer po návratu
Doma bylo ticho. Půda zůstala stejná, jen o jednu věc lehčí. Seděla jsem u stolu a přemýšlela, jak zvláštní je hodnota věcí. Někdy leží celé roky zapomenuté, a pak během jedné krátké návštěvy změní význam. Kniha už nebyla moje, ale pocit z toho dne mi zůstal. Ne jako lítost, spíš jako vědomí, že i obyčejné odpoledne může překvapit víc než dlouho plánované události.
