Článek
Rozhodnutí, které ve mně zrálo dlouho
Myšlenka darovat vlasy mi v hlavě běžela roky. Vždycky jsem měla dlouhé, husté vlasy a často jsem slyšela, jaké mám štěstí. Když jsem pak četla příběhy žen po léčbě, které nosí paruky z darovaných vlasů, začalo mi připadat samozřejmé, že bych je měla darovat. Bylo to klidné, promyšlené rozhodnutí, které ve mně uzrálo.
Manžel o tom věděl. Ne že bych mu to oznámila jako hotovou věc, ale mluvila jsem o tom. Reagoval spíš neutrálně, občas vtipkoval, že mě pak nepozná. Brala jsem to jako lehkou nadsázku. Nikdy neřekl jasně, že by mu to vadilo.
Den, kdy vlasy padly
V kadeřnictví jsem byla nervózní. Když kadeřnice vzala nůžky a udělala první střih, ucítila jsem zvláštní úlevu. Jako bych shodila něco těžkého. Vlasy ležely na zemi, svázané do copu, připravené k odeslání. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem jinou ženu. Pořád jsem to byla já, jen ostřejší, odhalenější.
Cestou domů jsem si říkala, že manžel možná bude překvapený, možná mu to bude chvíli trvat. Počítala jsem s reakcí, ale ne s tím, co přišlo.
Věta, která mě zaskočila
Podíval se na mě dlouho. Pak řekl, že oceňuje, že jsem to udělala pro dobrou věc, ale že se mu s krátkými vlasy nelíbím. Neřekl to zle. Právě to bylo na tom nejhorší. Byla v tom upřímnost bez snahy mě chránit. Dodal, že má rád ženy s dlouhými vlasy a že je to pro něj důležité.
Najednou jsem nevěděla, co odpovědět. Nešlo o účes. V tu chvíli jsem měla pocit, že se moje hodnota v jeho očích smrskla spolu s délkou vlasů. Že gesto, na které jsem byla hrdá, se změnilo v něco, co mi bylo vyčteno.
Ticho, které zůstalo mezi námi
Další dny byly zvláštní. Nehádali jsme se. Jen se mezi námi usadilo ticho. Já se snažila chovat normálně, ale uvnitř mě to hlodalo. Nešlo mi na rozum, jak může být vzhled důležitější než důvod, proč jsem to udělala. Zároveň jsem si kladla nepříjemné otázky. Co všechno na mně vlastně vidí. A co by se stalo, kdybych se změnila víc než jen účesem.
Začala jsem si všímat drobností, které jsem dřív přehlížela. Jak často hodnotí lidi podle vzhledu. Jak samozřejmé je pro něj říkat, co se mu líbí a nelíbí, bez ohledu na dopad.
Pohled do zrcadla
Jedno ráno jsem stála před zrcadlem déle než obvykle. Krátké vlasy mi odhalily obličej, krk, výraz. Nemohla jsem se za nic schovat. Došlo mi, že přesně tak se cítím i uvnitř. Odhalená. A že ta věta, která mě tak bolela, mi vlastně něco ukázala. Ne o něm, ale o vztahu, ve kterém jsem si zvykla přizpůsobovat se, aby byl klid.
