Článek
Když se řekne důchod, vidím konkrétní lidi
Kdykoliv se otevře debata o důchodech, většinou se mluví v číslech, grafech a katastrofických scénářích. Já si ale vybavím úplně jiné obrazy. Vidím lidi, kteří celý život vstávali do práce, starali se o rodiny, platili daně a nevzali si víc, než bylo nutné. Nevidím anonymní masu, ale generaci, která držela společnost v chodu dávno předtím, než jsem do něj vstoupila já.
Nepřipadá mi fér tvářit se, že s nimi nemám nic společného. To, že dnes můžu pracovat, vydělávat a plánovat budoucnost, není samozřejmost. Někdo přede mnou tu cestu prošlapal, vybudoval infrastrukturu, zdravotnictví i vzdělání. Přispívat na důchody proto nevnímám jako ztrátu, ale jako pokračování řetězce, který dává smysl jen tehdy, když ho nikdo svévolně nepřetrhne.
Solidarita není sprosté slovo
Často slyším, že systém je neudržitelný a že bych se měla spoléhat jen sama na sebe. Ano, spoření a osobní odpovědnost jsou důležité. Ale představa, že každý má stejné možnosti, je iluze. Někdo pečuje o blízké, někdo onemocní, někdo pracuje celý život v profesi, která společnost potřebuje, ale nikdy nebude dobře placená.
Mezigenerační solidarita v tomhle není charita, ale pojistka proti rozpadu. Funguje na jednoduchém principu důvěry. Dnes přispívám já, zítra někdo jiný. Ne proto, že musím, ale proto, že chci žít ve společnosti, kde slabší nejsou odepsáni jen proto, že zestárli.
Strach z budoucnosti chápu, ale nenechám se jím řídit
Rozumím obavám, že se důchodu sama nedožiju nebo že systém zkolabuje. Tyhle myšlenky se ke mně dostávají neustále. Přesto mi přijde krátkozraké kvůli strachu zítřka rezignovat na odpovědnost dnes. Každý systém se vyvíjí a přizpůsobuje, ale základní princip vzájemné podpory zůstává.
Kdybychom ho opustili, nezískáme svobodu, ale nejistotu. A tu bych si jednou mohla odnést i já sama, až zestárnu a zjistím, že svět, který jsem pomáhala budovat, se rozhodl otočit zády všem, kdo už nejsou výkonní.
Nejde o ideologii, ale o obyčejnou lidskost
Nepřispívám na důchody proto, že by to bylo moderní nebo politicky správné. Dělám to proto, že mi dává smysl postavit se k životu čelem i ve chvíli, kdy z toho nemám okamžitý prospěch. Společnost podle mě není trh, kde má hodnotu jen ten, kdo zrovna vydělává.
Až jednou budu sedět na lavičce a dívat se, jak kolem chodí mladší lidé do práce, chtěla bych věřit, že mezi námi existuje tiché porozumění. Že vědí, že tu nejsem omylem ani přítěží, ale součást příběhu, který jsme si předávali dál, aniž bychom u toho počítali každou korunu.
