Článek
Obyčejné ráno, které obyčejné nebylo
Stála jsem ve frontě a koukala do země. Poslední týdny pro mě byly těžké. V práci se mi nedařilo, doma jsem byla unavená a měla jsem pocit, že všechno dělám špatně. Připadala jsem si neviditelná. Jako někdo, kdo prostě jen proplouvá dnem, aniž by si ho kdokoliv všiml.
Přede mnou stála starší žena a vybírala koláče. Prodavačka byla milá, usmívala se a s každým prohodila pár slov. Když jsem přišla na řadu, jen jsem tiše řekla, co chci. Zaplatila jsem a čekala, než mi vrátí drobné. V tu chvíli jsem zaslechla, jak jiná prodavačka mluví ke kolegyni vedle.
Řekla, že jsem vždycky strašně slušná. Že si mě pamatuje, protože vždycky poděkuju a usměju se, i když je vidět, že nemám zrovna dobrý den. Řekla to úplně obyčejně, jako drobnou poznámku mezi řečí.
Malá věta, která se mi dostala pod kůži
Zůstala jsem stát o vteřinu déle, než bylo nutné. Nechtěla jsem, aby si všimla, že jsem to slyšela. Vzala jsem si tašku a vyšla ven. Až venku mi došlo, že mám zvláštně sevřené hrdlo.
Nikdo mi dlouho nic takového neřekl. Všichni řeší výkon, výsledky, chyby. Ale někdo si všiml, že jsem slušná. Že se snažím být milá, i když se necítím dobře. Najednou mi to nepřišlo jako samozřejmost, ale jako něco, co o mně něco říká.
Cestou domů jsem si tu větu opakovala. Přemýšlela jsem, kolikrát jsem já sama mohla někomu zlepšit den jen jednou větou a neudělala jsem to. Kolikrát jsem si něco hezkého pomyslela, ale nechala si to pro sebe.
Jak se změnil zbytek dne
Ten den jsem fungovala jinak. Ne že by zmizely starosti. Pořád tam byly. Ale nebyly tak těžké. V obchodě jsem se víc usmívala. V tramvaji jsem pustila sednout starší paní a opravdu jsem s ní prohodila pár vět. V práci jsem se nebála zeptat, když jsem si nebyla jistá.
Večer jsem si uvědomila, že jsem celý den nebyla v tom známém napětí. Jako bych si na chvíli dovolila být normální. Ne někdo, kdo musí pořád něco dohánět nebo napravovat.
A hlavně jsem si všimla jedné věci. Když jsem byla milejší k lidem kolem sebe, vracelo se mi to zpátky. Ne velkými gesty. Spíš drobnostmi. Úsměvem, ochotou, klidem v hlase.
Proč na to pořád myslím
Do té pekárny chodím pořád. Nikdy jsem neřekla, že jsem to slyšela. A asi to ani neřeknu. Možná by to ztratilo kouzlo.
Ale pokaždé, když tam vejdu, stojím chvilku u dveří a dívám se na lidi kolem sebe. Přemýšlím, co asi zrovna řeší. Jestli někdo z nich nepotřebuje slyšet něco obyčejného a lidského.
Nedávno jsem za sebou pustila dovnitř mladou holku, která vypadala, že má slzy na krajíčku. Jen jsem jí řekla, že má hezký kabát. Podívala se na mě tak překvapeně, až jsem se sama zarazila.
A pak se usmála způsobem, který jsem u cizích lidí dlouho neviděla.
