Článek
Obálka, kterou jsem dlouho odkládala
Ten dopis mi ležel na stole skoro celý den. Ne proto, že bych se bála špatné zprávy, ale protože jsem si neuměla představit, že už opravdu končím.
Poslední roky už jsem byla unavená víc, než jsem si chtěla přiznat. Ráno vstát, jet do práce, vrátit se, uvařit, uklidit, spát. Pořád dokola. Člověk si zvykne, že život je hlavně povinnost.
Když jsem obálku konečně otevřela, ruce se mi trochu třásly. Ne kvůli strachu. Spíš kvůli tomu, že to byl konec jedné obrovské kapitoly.
Číslo, které mě zaskočilo
Když jsem uviděla částku 29 000 korun, musela jsem si to přečíst dvakrát. Čekala jsem méně. V mém okolí většina lidí mluvila o důchodu kolem dvaceti tisíc.
Ten vyšší důchod má ale svoje důvody. Celý život jsem pracovala v justici, poslední desítky let jako soudkyně. Začínala jsem na nižší pozici u soudu, postupně jsem se vypracovala a velkou část kariéry jsem rozhodovala samostatně složitější případy. Byla to psychicky náročná práce, hodně zodpovědnosti a také vyšší plat než v běžných kancelářských profesích. Často jsem zůstávala déle v práci kvůli spisům, rozsudkům a přípravě jednání.
Důležité bylo i to, že jsem většinu života pracovala na plný úvazek a odvody šly pravidelně každý měsíc z poměrně vysokého platu. Nikdy jsem nebyla dlouhodobě bez práce ani na podpoře. Když jsem byla doma s dítětem, bylo to jen na nezbytně nutnou dobu.
Čtyřicet let, které utekly rychleji, než jsem čekala
Když se ohlédnu, přijde mi zvláštní, jak rychle to uteklo. Pamatuju si první výplatu. Pamatuju si, jak jsem si koupila první vlastní spotřebič do bytu a měla pocit, že jsem dospělá.
Pak přišla léta, kdy jsem jela hlavně na výkon. Hypotéka, účty, běžné starosti. V určité fázi už člověk neřeší, jestli ho práce baví. Spíš jestli ho uživí.
Neříkám, že to bylo jen špatné. Měla jsem kolegy, se kterými jsem se smála. Zažila jsem chvíle, kdy jsem měla pocit, že jsem užitečná. Ale zároveň jsem si postupně zvykla, že práce je prostě nutnost, ne volba.
Co pro mě znamená odpočinek
Odpočinek pro mě není ležet celý den. Spíš vědět, že nemusím. Že když mě ráno bolí záda, nemusím se přemlouvat vstát. Že když chci jet na pár dní pryč, nemusím řešit dovolenou.
Poprvé po dlouhé době mám pocit, že čas patří mně. Můžu jít na procházku dopoledne. Můžu si dát kafe a nikam nespěchat. Pro někoho maličkost, pro mě luxus.
Pořád mám respekt z budoucnosti. Člověk nikdy neví, co přijde. Ale ta částka 29 000 mi dala pocit jistoty. Ne že bych byla bohatá. Ale že zvládnu normálně žít.
Ten zvláštní moment ticha
Ten den večer jsem seděla v kuchyni, nikdo nikde, jen tikaly hodiny. A došlo mi, že poprvé po strašně dlouhé době po mně nikdo nic nechce. Žádný úkol, žádný termín. Jen obyčejný klid, na který si teď teprve zvykám.
