Článek
Návrat do reality po mateřské
Když jsem se po osmi letech doma rozhodla, že nastal čas vrátit se do práce, věřila jsem, že to půjde snadno. Měla jsem střední školu, zkušenosti z administrativy a hlavně chuť znovu mezi lidi. Jenže první pohovor mě dost zchladil. Personalistka se na mě dívala, jako bych spadla z měsíce, a mezi řádky mi řekla, že s malými dětmi nebudu dostatečně flexibilní. Druhý a třetí pohovor byly ještě horší. Při čtvrtém už jsem odcházela se slzami v očích. Začala jsem se ptát sama sebe, jestli ještě vůbec někam patřím.
Zklamání a bezmoc
Doma mě manžel utěšoval, ale já cítila, že se pomalu propadám do beznaděje. Připadalo mi, že všechno, co jsem dřív uměla, je dnes k ničemu. Ani kamarádky na tom nebyly lépe. Jedna mi řekla, že dělá na částečný úvazek za almužnu, druhá skončila v obchodě u kasy. Já chtěla víc. Nejen kvůli penězům, ale i kvůli pocitu, že ještě něco dokážu.
První nápad
Jednou večer jsem seděla u počítače a prohlížela si staré fotky. Napadlo mě, že bych mohla začít fotit. Foťák jsem měla doma, sice obyčejný, ale na začátek stačil. Začala jsem se učit, sledovala videa, četla články. Nejdřív jsem fotila děti kamarádek, pak mě někdo doporučil dál. První zaplacenou zakázku jsem dostala od sousedky, která chtěla portréty své rodiny. Pamatuji si, jak jsem se klepala, jestli to zvládnu, ale výsledek se jí líbil a poslala mě dál.
Budování něčeho vlastního
Pomalu přibývalo klientů a já zjistila, že mě to opravdu baví. S každou další zakázkou jsem byla jistější. Peníze sice ze začátku nebyly žádná sláva, ale i malý přivýdělek mi pomáhal. Postupně jsem si pořídila lepší vybavení a začala si pronajímat malé studio. Nešlo to snadno, byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Někdy mi lidé řekli, že jsou moje fotky špatné, jindy že jsem drahá. Ale vydržela jsem a klienti se vraceli.
Dnes už se nebojím
Dnes, když se ohlédnu zpátky, jsem ráda, že jsem se nenechala odradit. Nečekala jsem, že se uživím tím, co mě baví, ale povedlo se. Neříkám, že je všechno růžové. Práce je hodně, konkurence taky, ale už se nestydím říct si o peníze a stojím si za tím, co dělám. A pokaždé, když slyším od nějaké ženy, že po dětech už nemá šanci najít dobrou práci, odpovídám jí: „Najdi si cestu po svém, i když to ze začátku bolí.“
Vím, že bez odvahy bych byla pořád ta zoufalá žena, která se vrací z pohovorů v slzách. Teď už ale vím, že i po dvou dětech mám co nabídnout. Stačilo přestat čekat, že mi někdo podá ruku, a natáhnout tu svou jako první.
