Článek
Návrat, kterého jsem se děsila
Na mateřské jsem byla několik let. Nejdřív jedno dítě, potom druhé. Mezitím nemoci, školka, kroužky, domácnost. Práce šla úplně stranou. Občas jsem si říkala, že si něco nastuduju, že si udržím přehled, ale realita byla jiná. Večer jsem byla ráda, že si v klidu sednu.
Když nastal čas vrátit se do práce, zjistila jsem, že mám strach vůbec začít hledat. Připadala jsem si zastaralá. V inzerátech byly nové systémy, nové názvy pozic, nové požadavky. Říkala jsem si, že firmy chtějí někoho dravého, bez závazků, ne mámu dvou dětí, která řeší, kdo vyzvedne ze školky.
Životopis jsem přepisovala desetkrát
Nejtěžší bylo napsat životopis. Mezery v něm na mě křičely. Roky péče o děti se špatně převádí do kolonek. Nechtěla jsem lhát ani nic přikrášlovat. Nakonec jsem péči o rodinu normálně uvedla a dopsala, co všechno jsem během té doby zvládala. Organizaci času, komunikaci s úřady, plánování, rozpočty domácnosti.
Připadala jsem si u toho trochu směšně. Jako bych se snažila obhájit něco, co je přece normální součást života. Stejně jsem ale čekala, že personalisti to přeskočí pohledem a uvidí jen výpadek.
Pozvánka na pohovor mě zaskočila
Odpověď přišla rychle. Pozvali mě na pohovor. První reakce nebyla radost, ale panika. Co když se zeptají na věci, které už neumím. Co když ztuhnu. Co když poznají, že si nevěřím.
Den předem jsem skoro nespala. Ráno jsem několikrát převlékla oblečení, protože jsem si ve všem připadala cize. Doma jsem zvyklá na praktické věci, ne na formální styl. Cestou jsem si opakovala, že když to nevyjde, svět se nezboří.
Otázka, kterou jsem nečekala
Na pohovoru se dlouho bavili o mé předchozí práci. Pak přišla řeč na období doma s dětmi. Čekala jsem rychlý přesun k další otázce, jenže personalistka se zastavila a chtěla vědět víc. Jak jsem zvládala režim, stres, nečekané situace, plánování.
Popisovala jsem běžné dny. Nemoci, změny plánů, logistiku celé rodiny. Ona si dělala poznámky a přikyvovala. Pak řekla větu, kterou jsem opravdu nečekala. Že kdo zvládne několik let takového provozu, většinou zvládne i pracovní zátěž a umí si poradit.
Poprvé během schůzky ze mě spadl tlak.
Rozhodlo něco jiného než praxe
Druhé kolo už bylo klidnější. Mluvili jsme konkrétně o práci, o tempu, o zodpovědnosti. Otevřeně jsem řekla, že budu potřebovat občasnou flexibilitu kvůli dětem. Nechtěla jsem nic skrývat a pak překvapovat.
Za pár dní přišla nabídka. Prý rozhodla kombinace zkušeností a toho, jak působím. Schopnost organizovat, komunikovat a řešit věci v klidu. Věci, které jsem považovala za samozřejmé a vlastně nehodnotné.
Když jsem ten mail četla, seděla jsem zrovna u kuchyňského stolu mezi svačinovými krabičkami a rozdělaným prádlem. Došlo mi, že roky, které jsem brala jako profesní pauzu, nebyly prázdné období. Jen měly jiný obsah než jaký se běžně píše do pracovních profilů. A právě ten nakonec otevřel dveře.
