Článek
Obyčejná situace před obchodem
Vycházela jsem z obchodu s taškou v ruce, v hlavě seznam věcí, které musím ještě stihnout. Před sebou jsem viděla dva starší lidi, pomalu se blížili ke dveřím, každý s plnou taškou. Automaticky jsem zpomalila a dveře jim podržela. Žádné přemýšlení, žádné gesto navíc. Prostě reflex, který mám od dětství.
Stála jsem tam pár vteřin, usmála se a čekala, až projdou. Nečekala jsem nic. Ani vděčnost, ani úsměv. Jen ticho a pokračování dne.
Reakce, která mě zarazila
Místo toho přišlo cosi úplně jiného. Nejprve podezíravý pohled, pak výraz, jako bych je obtěžovala. Muž se zamračil, žena prošla kolem bez jakékoliv reakce. Bez pohledu, bez kývnutí, bez čehokoli. Jako bych tam vůbec nebyla. Nebo hůř, jako bych udělala něco nevhodného.
Zůstala jsem stát s rukou na dveřích déle, než bylo nutné. Ne proto, že bych čekala poděkování, ale proto, že jsem si v tu chvíli nebyla jistá, jestli jsem něco neudělala špatně. Ten pocit mě zaskočil. Přistihla jsem se, že si situaci v hlavě přehrávám znovu a znovu.
Proč mě to vlastně rozhodilo
Nešlo o vděk. Nikdy jsem si nemyslela, že by slušnost měla být odměňovaná. Spíš mě zarazila ta chladnost. Ta samozřejmost, že se kolem sebe prostě nevidíme. Že drobné gesto vyvolá spíš obrannou reakci než obyčejné přijetí.
Došlo mi, jak málo dnes stačí k tomu, aby se člověk cítil hloupě za něco, co bylo ještě nedávno normální. Jak rychle si člověk začne klást otázku, jestli má vůbec smysl se snažit být ohleduplný, když to druzí berou jako obtěžování nebo slabost.
Nešlo jen o věk
Možná to nebylo jen o stáří, ale o nastavení. O tom, že každý spěchá, každý je uzavřený ve svém světě a jakýkoli kontakt navíc je vnímán jako narušení.
Ten moment mi připomněl, jak snadno se ze slušnosti stává něco podezřelého. Jak rychle mizí drobné projevy lidskosti, protože se nám nechce reagovat, nechce se nám navazovat ani ty nejmenší vazby.
Co ve mně zůstalo
Když jsem pak odcházela po chodníku, sledovala jsem lidi kolem sebe. Sklopené hlavy, sluchátka, pohledy upřené jinam. Uvědomila jsem si, že mě ta situace neodradila, ale spíš znejistila. A to je možná horší. Ne to, že někdo nepoděkuje, ale že vás to přiměje váhat příště.
Dveře bych příště podržela znovu. Ne proto, že bych čekala jiný výsledek, ale proto, že bych nerada žila ve světě, kde se podobná gesta vytrácí úplně. Jen už vím, že i maličkost může odhalit víc o stavu společnosti než velká slova.
