Článek
Lázeňský klid se rychle vytratil
Jsem žena v důchodu a každý rok si dopřávám pár dnů v lázních, nejčastěji v Jeseníkách. Pomáhá mi to na zdraví a dobíjí mě to na další měsíce. Letos jsem si zaplatila pěkný pokoj v hotelu kousek od kolonády. Už první den jsem se šla projít a posadila se na kávu u jedné z kaváren. U vedlejšího stolu seděla skupinka Poláků, asi šest lidí, muži i ženy, odhadem v mém věku. Hluční, rozesmátí, a mluvili tak nahlas, že jsem přeslechla každé slovo. Nejdřív mě to pobavilo, protože polsky rozumím. Ale když jsem slyšela, co o nás říkají, zmrzl mi úsměv na rtech.
Zvědavost se změnila v hněv
Říkali, že jsme líný národ, že vypadáme jako by nás nic nezajímalo, že neumíme vařit a že prý oni by se tady uživili líp než my. Vysmívali se obsluze v restauracích, dokonce i lidem na ulici. Chvíli jsem nevěřila svým uším. Vždyť naše jazyky jsou si tak podobné, že musí být opravdu dementní, když si myslí, že jim nikdo nerozumí. Vzpomněla jsem si, jak jsme jako děti jezdili s babičkou na trhy do Polska, kde k nám byli lidé vždy vlídní a usměvaví. A teď tady sedím a poslouchám, jak naši zemi pomlouvají a ani se nerozhlédnou, jestli je někdo slyší.
Rozhodla jsem se zasáhnout
Chvíli jsem tam seděla a přemýšlela, jestli mám raději vstát a jít pryč, nebo jim říct, co si o tom myslím. S každou jejich další větou ve mně rostl vztek. Když si začali dělat legraci z naší češtiny, zvedla jsem se, otočila se k nim a polsky jim řekla, že je neslušné mluvit takhle o lidech, kteří jim nic neudělali. Všichni ztichli a vyvalili na mě oči. Chvíli nevěděli, co říct. Pak se jedna žena zmohla na slabé „my jsme to tak nemysleli“.
Upřímně jim to vytmavit
Nebála jsem se jim dát najevo, že mě jejich řeči urazily. Řekla jsem jim, že se mi příčí slyšet takové urážky na adresu vlastní země a že jsou opravdu dementní, pokud si myslí, že tu nikdo nerozumí, co povídají. Vždyť naše jazyky jsou skoro jako bratři, jen trochu jinak oblečení. Dodala jsem, že kdyby měli odvahu, řekli by to do očí, a ne za zády. Stáli tam, ani nedutali, a já se cítila, jako bych si chránila nejen sebe, ale i všechny lidi kolem.
Tichý odchod a klid na duši
Když jsem dopila kávu, otočila jsem se a odcházela. Nikdo z nich už nepromluvil. Po pár krocích jsem cítila, že se mi dýchá lehčeji. Vím, že jsem udělala dobře, že jsem se ozvala. Ne kvůli sobě, ale protože člověk nesmí nechat druhé, aby o něm mluvili jako o něčem méněcenném. Ti lidé možná zapomenou, že je někdo okřikl, ale já na ten pocit klidu nezapomenu. A příště, až někdo zapomene, jak blízko si naše jazyky i národy jsou, klidně mu to zase připomenu.
