Článek
Odpoledne na pískovišti
Bylo krásné letní odpoledne a vzala jsem naše dvě vnoučata ven. Seděli jsme na pískovišti a kluci stavěli bábovičky, smáli se a vesele na mě mávali. Dívala jsem se na ně a cítila jsem radost, že jim mohu být nablízku. V tu chvíli mě napadlo, že bych udělala pár fotek a jednu poslala manželovi, aby taky viděl, jaké máme šikovné děti a jak si to spolu užíváme. Připadala jsem si jako dobrá babička i manželka. Vytáhla jsem telefon, vyfotila je a poslala mu obrázek s krátkým textem „Podívej, jak jsou šťastní.“
Nečekaná odpověď
Čekala jsem, že mi manžel napíše něco milého. Třeba že jsou roztomilí, že jim to sluší nebo že se máme hezky. Místo toho mi po pár minutách přišla zpráva: „Proč mi to posíláš? Víš, že tyhle věci mě nezajímají.“ Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký vtip. Podívala jsem se znovu na displej, jestli jsem zprávu špatně přečetla. Ale stálo tam přesně to. Úplně mi spadla brada. Rozhlédla jsem se po hřišti, jako bych čekala, že mi někdo vysvětlí, co tím myslel. Cítila jsem, jak mě polévá horko a v očích mě začaly pálit slzy.
Vzpomínky a hořkost
Zůstala jsem sedět na lavičce a najednou mě přepadly všechny možné vzpomínky. Na začátku našeho manželství byl tak jiný. Psával mi krásné dopisy, těšil se domů a vyprávěl, že se mu po mně stýská. Když se nám narodily děti, nosil jim plyšáky, natáčel jejich první krůčky a smál se u toho jako malé dítě. Teď mi ale napsal, že ho to nezajímá. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť jsou to jeho vnoučata. Byla jsem zvyklá, že je spíš uzavřený, že má svoje nálady, ale tohle mě zabolelo víc, než jsem čekala. Připadala jsem si malá a zbytečná.
Cesta domů
Když jsme se vraceli domů, děti běžely přede mnou a povídaly si o tom, co si příště postaví z písku. Já šla za nimi se staženým hrdlem a přemýšlela, co mu na to vlastně odpovím. Nechtěla jsem se hádat, ani se litovat, ale cítila jsem, že si to nemůžu nechat jen tak pro sebe. Večer jsem mu řekla, že mě jeho zpráva mrzela. Jen pokrčil rameny a řekl, že nemá rád, když mu posílám banality, že prý má svých starostí dost.
Smíření
Tu noc jsem skoro nespala. Převalovala jsem se a dívala se do stropu. Uvědomila jsem si, že už od něj nesmím čekat to, co bývalo. Že se změnil a možná už ani nechce být součástí toho, co mě těší. Ráno jsem se rozhodla, že si ty chvíle s dětmi budu užívat hlavně pro sebe a nebudu se snažit mu je vnucovat. Ale někde uvnitř mě to pořád trochu bolí.
