Článek
Práce, o kterou nebyl zájem
Šlo o třídění odpadu na pásu v hale na okraji města. Směny byly dlouhé, hluk nepřetržitý a prostředí nepříjemné už na první pohled. Když jsem se ptala, proč pořád hledají nové lidi, odbyli mě tím, že je práce náročná. Nikdo ale neřekl, že většina brigádníků odejde dřív, než dostane první výplatu.
První směna bez přípravy
Hned první den jsem dostala rukavice, zástěru a byla postavená k pásu. Nikdo mi pořádně nevysvětlil, co přesně mám dělat. Jen mi řekli, ať vytahuju určité věci a házím je do beden. Pás jel rychle a nezastavoval. Jakmile jsem se na chvíli ztratila, ozvalo se podrážděné upozornění. Bylo jasné, že tady se nováčci nezdržují.
Zápach a tempo, které nešlo ovlivnit
Nejhorší nebyla samotná práce, ale kombinace zápachu a tempa. Odpad byl směs všeho možného a člověk si na to neměl kdy zvyknout. V hale bylo teplo a vzduch těžký. Po pár hodinách jsem měla pocit, že mi zápach zůstal v oblečení i ve vlasech. Přestávky byly krátké a často posunuté podle toho, jak se to hodilo nadřízeným.
Lidé, kteří už nic neřeší
Kolegové působili otupěle. Nikdo si nestěžoval, ale nikdo se ani nesmál. Většina z nich tu byla dlouho a bylo to znát. Když jsem se ptala, jestli je práce vždycky takhle náročná, jen pokrčili rameny. Prý je to ještě dobré. V tu chvíli mi došlo, že tohle místo člověka rychle semele, pokud si nedá odstup.
Každý den někdo nepřišel. Jména na rozpisu se měnila skoro denně. Někteří vydrželi jednu směnu, jiní dvě. Nikdo se neloučil, prostě zmizeli. Po týdnu jsem už přesně věděla proč. Nešlo jen o fyzickou dřinu, ale o pocit, že jste jen další ruce u pásu. Nahraditelné a snadno zapomenutelné.
Moment, kdy už bylo pozdě
Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že skončím, jsem zjistila, že to není tak jednoduché. Byla jsem domluvená na konkrétní období a peníze jsem nutně potřebovala. Odchod by znamenal ztrátu části výdělku. Každé ráno jsem vstávala s odporem a počítala dny, kolik mi ještě zbývá.
Ticho po návratu domů
Po směně jsem neměla chuť s nikým mluvit. Seděla jsem doma a cítila únavu, která nebyla jen fyzická. V hlavě mi pořád hučel pás a ruce jsem měla odřené i přes rukavice. Tehdy jsem pochopila, že některé brigády zůstávají prázdné z dobrého důvodu. Ne proto, že by o nich lidé nevěděli, ale proto, že se z nich málokdo vrátí v pořádku.
