Článek
Šest balíčků u dveří
V loni v prosinci jsem upekla pět druhů cukroví a rozhodla se, že nebudu obdarovávat jen rodinu. V našem domě je šest bytů a s většinou sousedů se znám jen od vidění. Připravila jsem proto šest stejných krabiček: do každé jsem dala cukroví, malou svíčku a přání napsané rukou. Na přání jsem neuvedla jméno, jen větu, že přeju klidné svátky. Krabičky jsem zabalila do stejného papíru a večer je položila přede dveře.
Druhý den ráno jsem před svými dveřmi našla jednu z nich. Na víku ležel přeložený papír. Stálo na něm, že takové laciné dárky si mám příště nechat a že cukroví od sousedky nepotřebují. Bez podpisu. Chvíli jsem stála na chodbě a nevěděla, jestli mám krabičku vzít dovnitř, nebo ji nechat ležet. Nakonec jsem ji odnesla do kuchyně a papír položila na stůl.
Papír bez jména
Papír byl z linkovaného bloku, jaký se prodává v papírnictví. Písmo bylo drobné, trochu nakloněné doprava. Zkoušela jsem si vybavit, jestli jsem podobné viděla na nástěnce u vchodu, kde visí oznámení o úklidu a odečtech vody. Nikdo z domova tam nepsal ručně, jen správce vytiskl tabulku. Ještě jsem si vzpomněla na přání, která mi loni přišla od dvou sousedů, ale ani ta se vzkazu nepodobala. Přání jsem psala bez jmen, aby byla pro všechny stejná. Kdybych je podepsala, věděla bych, čí krabička se vrátila. Takhle jsem měla jen papír a v něm žádnou stopu.
Milí sousedé
Příští dny jsem potkávala sousedy na schodech a před domem. Paní z přízemí mi poděkovala a řekla, že cukroví jí chutnalo. Pán z prvního patra prohodil, že sladké nejí, ale prý ho dal vnučce. Mladá rodina ze třetího patra se tvářila, že mě ani nevidí, a muž z druhého patra se najednou začal vyhýbat očnímu kontaktu. Pokaždé jsem se ptala sama sebe, jestli to není on. Když mi někdo řekl dobrý den, hledala jsem v jeho hlase ironii. Když mlčel, viděla jsem v tom potvrzení. Večer jsem si procházela jednotlivé rozhovory a přemýšlela, kdo mohl mít důvod napsat něco takového. Nikoho jsem si nedokázala představit jako někoho, kdo by mi chtěl ublížit. Právě to bylo nejhorší. Nedokázala jsem nikoho vyloučit.
Zkouška u schránky
Rozhodla jsem se, že to zkusím zjistit nenápadně. Na nástěnku jsem napsala oznámení o společné výměně květináčů a nechala u něj tužku, aby se lidé podepisovali. Chtěla jsem porovnat písmo. Jenže se podepsali jen tři lidé a ani jeden se nepodobal vzkazu. Jedna paní se podepsala velkými písmeny, starší pán skoro nečitelnou čmáranicí a mladá žena ze třetího patra úhledným písmem, které mělo daleko k drobnému nakloněnému textu. Napadlo mě zeptat se přímo. U výtahu jsem se potkala s jedním sousedem a řekla jsem mu, že se mi jeden balíček vrátil. Zastavil se, ale jen kroutil hlavou, že o ničem neví. Jeho překvapení vypadalo opravdově, jenže jsem si nebyla jistá, jestli to neumí jen dobře zahrát. Stejnou větu jsem řekla ještě jedné sousedce. Ta se rozzlobila na toho, kdo mi to udělal, a chtěla, abych to řešila s domovním výborem. Věděla jsem, že výbor mi nepomůže.
Bez dárků
Krabičku jsem nakonec vyhodila i s papírem. Cukroví jsem snědla sama, ale chuť mi zůstala hořká. Od té doby zdravím každého stejně, ale nic nenechávám anonymně přede dveřmi. Když někomu něco dám, předám mu to do ruky a řeknu, že je to ode mě.
