Článek
Půjčka na jeden večer
Soused z prvního patra se přistěhoval před třemi lety. Bydlel sám, zdravil zdvořile, ale nikdy jsme si nebyli blízcí. V domě bylo šest bytů a do sklepa měli klíč jen tři z nás, kteří tam bydlíme přes dvacet let. Ostatní si museli říct. Klíč jsem nosila na kroužku s klíčem od kolárny a od schránky, protože jsem byla zvyklá mít ho po ruce.
Jednou v podvečer mě zastavil na chodbě a ukázal na dveře do sklepa. Potřeboval prý opsat stav vodoměru kvůli vyúčtování, protože se mu ztratil papír od správce. Řekl, že si klíč půjčí jen na večer, hned po večeři mi ho přinese. Klíč jsem mu dala bez velkého přemýšlení. V domě se běžně půjčovalo nářadí, žehlička i klíč od kolárny.
Ztráta a nový klíč
Večer nepřišel. Druhý den jsem ho potkala u popelnic a zeptala se na klíč. Zakoktal se, že ho nejspíš ztratil cestou ze sklepa. Nabídl, že mi zaplatí nový. Nechtěla jsem hádku, tak jsem souhlasila. Dal mi dvě stě korun, což odpovídalo ceně u klíčníka na rohu, a já si nechala udělat nový. Klíčník mi řekl, že vložka zůstává stejná, takže nový klíč bude pasovat do starého zámku.
Od té doby se mi zdálo, že se mi vyhýbá. Připadalo mi to divné, ale řekla jsem si, že ho prostě mrzí ta ztráta. Nový klíč mi sedl do zámku, starý zámek zůstal. Na dveřích visel stejný plechový štítek s číslem domu jako dřív. Kontrolovala jsem si, jestli mi klíč nezmizel z kroužku, a jednou jsem se přistihla, že ho radši nosím v kapse.
Ponk místo regálu
O měsíc později jsem potřebovala do sklepa pro zavařovací sklenice. Sestupovala jsem po betonových schodech a už na posledním stupni jsem si všimla, že mezi regály je víc světla. U zadní stěny, kde dřív stály jen staré kbelíky, stál dřevěný ponk. Na něm ležel svěrák, několik šroubováků, hromada latí a na zemi prodlužovací kabel zapíchnutý do společné zásuvky.
U zdi stála bedna s hřebíky a na ponku ležel sešit s poznámkami o rozměrech. Sklenice jsem našla posunuté do kouta. Regály s potravinami byly jinak srovnané, jako by si někdo uvolňoval místo. Bylo mi jasné, že to není práce na jeden večer. Někdo tam pravidelně chodil a měl na to klíč. Prohlédla jsem si zásuvku a všimla si, že kabel je omotaný izolačkou, aby držel v zásuvce.
Přiznání u zásuvky
Zavolala jsem sousedovi, že ho potřebuju vidět ve sklepě. Přišel asi za pět minut, v pracovních kalhotách a s rukavicemi v kapse. Když uviděl, že stojím u ponku, zastavil se u schodů. Zeptala jsem se, odkud má klíč. Chvíli mlčel a pak řekl: „Nechal jsem si ho a vám jsem řekl, že jsem ho ztratil.“ Ocenila jsem alespoň jeho upřímnost.
Vysvětloval, že v bytě nemá místo na drobné truhlářské zakázky a že si myslel, že sklep nikdo nepoužívá. Prý tam chtěl být jen pár týdnů, než si najde garáž. Prodlužovací kabel ze společné zásuvky mu prý přišel jako nejmenší problém. Zeptala jsem se, kolik elektřiny tam už spotřeboval. Krčil rameny a řekl, že to nepočítal.
Řekla jsem mu, ať do večera odnese všechno, co do sklepa přinesl, a vrátí mi klíč. Přikývl. Když odcházel, zeptal se, jestli to musíme řešit s ostatními. Odpověděla jsem, že musíme, protože zásuvka i sklep patří všem.
Nový zámek a konec půjčování
Večer jsem sešla dolů. Ponk byl pryč, ale na zemi zůstaly piliny a prodlužovací kabel visel na hřebíku. Klíč mi soused položil na parapet u vchodu, zabalený v papírovém sáčku. Druhý den jsem promluvila s předsedou výboru a s dalšími dvěma majiteli klíčů. Shodli jsme se, že budeme sklep častěji kontrolovat, protože je oficiálně naším společným majetkem a měli bychom si na něj dávat větší pozor. Všem jsem se omluvila, že jsem klíč půjčila bez souhlasu.
