Článek
Večeře bez manžela
V pátek jsem byla sama. Manžel měl noční a dcera už bydlela s přítelem. Rozhodla jsem se, že si nebudu vařit, a zašla jsem do restaurace. Sedla jsem si ke stolu u okna, protože jsem chtěla vidět na ulici. Obsloužila mě mladá servírka. Měla jmenovku Tereza, tmavé vlasy stažené do gumičky a na sobě černou zástěru. Byla rychlá, ale mezi stoly chodila trochu ztuhle. Když jsem si objednala svíčkovou a vodu, zapsala to bez řeči. Během jídla jsem si všimla, že má unavené oči. Ne proto, že by byla nepříjemná, naopak se usmála, když mi přinesla příbor. Jen vypadala, jako by jí chyběl spánek. To mi bylo povědomé. Dvacet let jsem učila na základní škole a sama jsem toho měla dost.
Dvě stě navíc
Když jsem dojedla, požádala jsem o účet. Byl to malý lístek, celkem čtyři sta osmdesát korun. Vytáhla jsem z peněženky šest set osmdesát a podala jí to. Dvě stě bylo navíc. Chtěla jsem jí udělat radost. Nebyl to žádný velký dar, jen jsem si řekla, že si za to může koupit kávu nebo si ráno přispat. Poděkovala, ale podívala se na peníze zvláštně. Neřekla nic a odešla k pultu. Oblékla jsem si kabát a vyšla ven. Před restaurací jsem se zastavila u výlohy. Pak jsem uslyšela rychlé kroky po dlažbě. Tereza běžela za mnou bez bundy, jen v zástěře. V ruce držela dvě stě korun. Řekla, že mi je nemůže vzít. Zarazilo mě to. Napadlo mě, že jsem ji možná urazila nebo že si myslí, že ji lituju. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale ona už sahala do kapsy zástěry.
Fotka
Vytáhla mobil a ukázala na něm fotografii. Byla to stará třídní fotka. Podala mi ho a řekla, ať se podívám. Chvíli jsem nechápala. Fotografie byla vybledlá, ale našla jsem na ní sebe. Stála jsem uprostřed řady dětí, měla jsem tehdy světlý kostýmek a brýle. Bylo to z doby, kdy už jsem učila. Tereza ukázala prstem na dívku vlevo dole. Malá, vážná, s copy. Najednou jsem si ji vybavila. Seděla v první lavici a v matematice se ztrácela. Nosila mi sešity po vyučování, když ostatní odcházeli domů. Nechávala jsem ji ve třídě, aby si dodělala cvičení. Ne vždy to šlo, ale snažila se.
Co mi řekla u vchodu
Teď stála přede mnou a držela peníze. Řekla, že tenkrát propadala z matematiky. Hrozilo, že bude opakovat osmou třídu. Díky doučování udělala opravnou písemku a dokončila školu. Vyučila se v oboru, který ji bavil. Chtěla pokračovat na střední, ale matka onemocněla a nemohla pracovat. Tereza měla mladšího bratra a musela nastoupit do práce. Studium odložila. Ne kvůli tomu, že by na to neměla, ale protože doma byly potřeba peníze. Řekla: „Chtěla jsem vám ukázat, že jsem to dokázala.“ Bylo to divné slyšet od servírky, která mi právě vracela dvě stě korun. Vysvětlila, že spropitné nechce, protože jí to připadá jako milost. Nechtěla, abych si myslela, že potřebuje litovat. Chtěla mi jen poděkovat. Vzala jsem si peníze zpátky a strčila je do kapsy. Mobil si zase schovala do kapsy zástěry. Zeptala jsem se, jestli teď studuje. Zavrtěla hlavou. Práce na plný úvazek a bratr jí zabíraly většinu času. Ale řekla, že by jednou chtěla zkusit dálkově střední školu. Doma jsem tu fotku neměla, ale od té doby na ni pořád myslím.
