Článek
Trampolína za plotem
Okno naší ložnice je přímo proti tomu místu, jen čtyři metry od plotu. Když jsem si představila, že se takhle dívají dovnitř, vrátila jsem se do domu a závěsy zatáhla.
Odpoledne jsem u nich zazvonila. Sousedka byla na zahradě a zalévala rajčata. Řekla jsem jí, že trampolína stojí přímo proti našemu ložnicovému oknu a že by nám pomohlo, kdyby ji posunuli do zadního rohu. Vysvětlovala jsem, že nejde o stížnost na děti, ale o to, že se doma nemůžu převléknout bez zatažených závěsů. Sousedka pokrčila rameny a řekla: „Na svém pozemku si můžeme dělat, co chceme.“ Dodala, že zadní roh je pod stromy, mokrý a šikmý, kdežto tohle místo je rovné a ona na děti vidí z kuchyně. Trampolínu prý stavěli celý víkend a rozebírat ji kvůli nám nebudou.
Zatažené závěsy
Karel mi řekl, ať to nehrotím, že si děti časem zvyknou a přestanou se otáčet. Jenže děti jsou děti. Když skáčou, dívají se všude kolem, a když jsem šla do ložnice pro telefon, jeden z nich mi zamával. Zatahování závěsů se stalo rituálem. Ráno jsem je otvírala jen na chvíli, abych vyvětrala, a pak zase zavřela. V ložnici bylo celý den šero. Oblékala jsem se v koupelně a Karel si stěžoval, že si nemůže přečíst noviny, aniž by si rozsvítil.
Po týdnu jsem to zkusila znovu. Navrhla jsem, že bychom se podíleli na novém ukotvení, pokud trampolínu posunou aspoň o tři metry dál od plotu. Pan soused mi řekl, že děti mají trampolínu rády právě tady, protože je blízko terasy a oni je slyší. Nabídl, že dětem domluví, aby se do našeho okna nedívaly. To se nedalo vymáhat. Přestala jsem se sousedy mluvit přes plot a oni přestali zdravit první. Trampolína zůstala na místě a já jsem si začala prohlížet zahradní stínící panely.
Ještě jsem zkusila napsat vzkaz do jejich schránky. Sepsala jsem tři body: kdy děti skáčou, kam až vidí, a co by nám stačilo. Odpověď nepřišla. Za pár dní mi sousedka jen přes plot řekla, že vzkaz četli, ale že trampolínu nepřesunou.
Rákos místo hádky
Změřila jsem, že od okna k plotu je to čtyři a půl metru a že hlavy dětí při skoku přesahují plot o víc než půl metru. Potřebovala jsem clonu vysokou aspoň dva a čtvrt metru a širokou čtyři metry. Objednala jsem rákosovou rohož, tři smrkové sloupky a pozinkované drátky. Karel nejdřív remcal, že si tím zničíme výhled na jejich zahradu, ale nakonec vytáhl rýč.
Původně jsem chtěla živý plot z tújí, jenže ty by potřebovaly roky, než by dorostly do potřebné výšky. Rákos byl rychlejší a šel ukotvit bez zásahu do jejich pozemku. V sobotu jsme na naší straně plotu vykopali tři jámy. Sloupky jsme zasadili čtyřicet centimetrů od společného plotu, aby se ho clona nedotýkala. Rákos jsem připevnila tak, aby sahal od země do výšky dva metry a třicet centimetrů. Z ložnice jsem pak viděla jen pravidelné pruhy rákosu a za nimi kousek jejich jabloně. Trampolínu jsem přestala vidět úplně. Když jsem vyšla na zahradu, stála u plotu sousedka a ptala se, jestli se na ni zlobíme. Řekla jsem jí, že potřebuju soukromí, a že kdyby chtěli, můžou si na svou stranu dát taky clonu. Chvíli mlčela, pak řekla, že to chápe.
Otevřené závěsy
Od té doby nechávám závěsy v ložnici otevřené celý den. Děti na trampolíně skáčou dál, slyším jejich smích a nárazy nohou, ale nevidím je. Jednou jim přes plot přeletěl míč. Sešla jsem dolů, zvedla ho a hodila jim ho. Sousedka mi poděkovala a zeptala se, jestli mi nevadí, že skáčou i v neděli dopoledne. Řekla jsem, že nevadí, dokud to zůstane za rákosem. Neobjaly jsme se ani jsme si nezačaly tykat. Jen jsme si zase začaly říkat dobrý den.
První týden jsem si na clonu musela zvykat. Zahrada mi připadala menší, ale ložnice byla zase obyčejná ložnice. Karel přestal remcat, když si jednou ráno přečetl noviny bez rozsvícení. V neděli jsem otevřela závěsy dokořán, pověsila prádlo a trampolínu za rákosem už neřešila. Sousedka mi přes plot krátce kývla a já jsem jí kývnutí vrátila.
