Článek
První kytice po pohřbu
Karel zemřel na konci března. Pohřeb jsme měli v úterý a v pátek jsem se poprvé stavila na hřbitově cestou z práce. U hrobu ležely bílé květiny, sedm nebo osm, se stužkou bez jména. Nejprve jsem si myslela, že je tam nechal někdo z firmy. Karel pracoval dvacet let ve stavební firmě a na pohřeb přišlo dost lidí.
Za týden tam byla nová kytice a stará zmizela. Zeptala jsem se v květinářství na náměstí, jestli někdo objednává pravidelně bílé květiny bez jména. Prodavačka řekla, že nevede jména ani objednávky. Dceři jsem to neříkala. Nechtěla jsem z toho dělat záhadu, když jsem na ni neměla žádnou odpověď.
Stejná stuha každý pátek
Po třech týdnech jsem si všimla, že kytice vypadá pořád stejně. Bílé květiny, zelený papír, stužka bez nápisu. Zeptala jsem se Karlova bývalého kolegy, jestli o něčem neví. Řekl, že z firmy se na pohřbu skládali jen na věnec a že nikdo nic pravidelně nenosí. Napadlo mě, že to může být nějaká bývalá známost. Karel měl před svatbou vztah, o kterém jsme se nikdy nebavili. Nechtěla jsem si připustit, že by šlo o něco jiného.
Začala jsem na hřbitov jezdit o hodinu dřív. Chtěla jsem toho člověka potkat. Několik pátků jsem nikoho neviděla. Pak jsem jednou přijela už ve dvě a u hrobu stála žena v šedém kabátě. Držela kytici bílých květin a dívala se na náhrobek. Když mě uviděla, neodešla.
Žena u hrobu
Představila se jako Věra. Bylo jí kolem šedesáti, mluvila tiše a chvíli jí trvalo, než začala. Řekla, že Karla znala a že ty květiny nosí ona. Zeptala jsem se, kdo je. Odpověděla, že se s ním jedenáct let scházela, vždycky v pátek odpoledne. Sedla jsem si na lavičku u cesty, protože mi přestaly držet nohy. Věra si sedla na druhý konec.
Řekla, že Karel jí tvrdil, že naše manželství je jen formální, že spolu zůstáváme kvůli domu a kvůli tomu, aby se kvůli rozvodu nedělaly problémy. Nevím, jestli tomu věřila. Možná věřit chtěla. Já jsem zase věřila, že v pátek má poradu, nebo že jede k bratrovi na ryby. Bylo to tak obyčejné, že mě to nikdy nenapadlo zpochybnit.
Fotografie s datem
Věra vytáhla telefon a ukázala mi fotografie. Karel na nich byl na chalupě, na vánočním trhu, u vody. Na jedné měl šedý svetr, který jsem mu koupila k narozeninám. Datum v rohu ukazovalo loňský srpen, kdy mi říkal, že je s bratrem na rybách. Nebyla to jedna fotka. Byly jich desítky, některé staré roky. Věra řekla, že mi je neukazuje proto, aby mi ubližovala, ale aby mi dokázala, že si to nevymyslela.
Zeptala jsem se, jestli se s ním chtěl rozejít. Řekla, že ne. Že to odkládal a říkal, že to vyřeší později. Nechala kytici na hrobě a šla. Já jsem tam zůstala ještě dlouho. Když jsem odcházela, kytice ležela na hrobě a já jsem věděla, kdo ji přinese příští pátek.
Pátky v kalendáři
Doma jsem otevřela kuchyňský kalendář, který jsem si po Karlově smrti nechala. Začala jsem si v něm hledat pátky. Některé jsem si pamatovala přesně, jiné jsem si musela dopočítat podle poznámek. Byly tam porady, rybaření, odvoz materiálu, návštěva bratra. Do večera jsem měla popsaný celý list. Další pátek jsem na hřbitov nešla.
V sobotu jsem tam vzala obyčejnou svíčku. Bílé květiny jsem nechala ležet na hrobě i s jejich stužkou bez jména. Na hřbitov jsem se od té doby vracela ve středu, když jsem měla cestu kolem. V pátek jsem si místo toho sedla ke stolu s Karlovým diářem a modrou propiskou jsem škrtala další a další pátky. Diář jsem pak zavřela a uložila do spodní zásuvky, kde jsem ho už nechala.
