Článek
Kufr sbalený do rána
U moře jsem byla poprvé sama. Manžel zemřel před rokem a děti mi tvrdily, že mám jet, když jsem celý život chtěla vidět jižní pobřeží. Zájezd jsem si koupila v cestovní kanceláři na náměstí, zaplatila jsem ho kartou a paní za přepážkou mi vytiskla letenku i poukaz. V letadle jsem seděla u okna, vedle mě spala žena a já si celou cestu opakovala, že to zvládnu. Hotel měl tři hvězdy, bílou fasádu a jídelnu v přízemí. Dostala jsem pokoj ve druhém patře, malý, s balkonem na ulici. Kufr jsem vybalila ještě před večeří a pověsila si šaty do skříně. Připadala jsem si odvážně, dokud jsem nesešla dolů.
V jídelně byly obsazené stoly s páry a rodinami. Nikdo se na mě neusmál, jen číšník mi ukázal místo u okna. Snědla jsem polévku a kousek ryby, ale neslyšela jsem, co si lidé povídají, protože jsem byla příliš daleko. Po večeři jsem se prošla po nábřeží, koupila si zmrzlinu a vrátila se na pokoj. Kolem desáté začali za zdí slavit. Nejdřív to bylo jen smích a cinkání sklenic, pak se ozvala hudba z telefonu a někdo hlasitě vyprávěl vtip. Ležela jsem na posteli, přikrývku přes hlavu, a počítala hodiny do rána. Ve tři jsem vstala, sbalila kufr a rozhodla se, že pojedu domů.
Cena náhradní letenky
Ráno jsem seděla na posteli s telefonem a hledala číslo delegátky. Měla jsem ho na poukazu malým písmem. Delegátka mi řekla, že náhradní letenku mi může zajistit, ale změna je na moje náklady. Cena byla sedm tisíc čtyři sta korun, plus poplatek za transfer na letiště. Zájezd mě stál dvanáct tisíc, takže bych za jednu noc zaplatila víc než polovinu celé dovolené. Řekla jsem jí, že si to rozmyslím. Položila jsem telefon a chvíli se dívala na kufr. Byl sbalený, ale peníze na účtu jsem měla na léky a na zimu. Představa, že za jednu špatnou noc zaplatím sedm tisíc, mi přišla hloupá. Delegátka se mě zeptala, jestli mi má zavolat zpět do večera. Řekla jsem, že ano, a částku jsem si napsala na papírek od léků. Rozbalila jsem kufr, šaty jsem zase pověsila do skříně a poukaz jsem strčila do nočního stolku. Rozhodla jsem se zůstat, i když jsem přesně nevěděla, co budu šest dní dělat.
Žádost o jiný pokoj
Odpoledne jsem zašla na recepci a požádala o jiný pokoj. Muž za pultem se podíval do počítače a řekl, že hotel je plný. Nabídl mi, že mě mohou přestěhovat v pátek, až někdo odjede. Do té doby mi dal špunty do uší, které měl v zásuvce pro personál. Byly obyčejné pěnové, ale vzala jsem je. Večer jsem si je dala už před desátou a pustila jsem si ventilátor. Hudba za zdí byla pořád slyšet, ale ne tak, abych nemohla usnout. V noci mě probudilo jen bouchnutí dveří. Ráno jsem vstala před snídaní a šla se projít po nábřeží. Moře bylo klidné a na promenádě běhalo jen pár lidí. U stánku s ovocem jsem si koupila broskev a malou kávu. Prodavač se zeptal, odkud jsem. To byl první rozhovor, který jsem tam vedla. Na chodbě jsem potkala uklízečku a zeptala se jí, jestli je v hotelu knihovna. Ukázala mi polici s knihami u recepce.
Šest dní s jiným rozvrhem
Rozvrhla jsem si dny jinak. Ráno jsem chodila na pláž, dokud bylo málo lidí. Po obědě jsem se vracela do pokoje, četla a spala. Večeři jsem si brala později, když už většina rodin odcházela. Pátý den jsem se odhodlala zaklepat na sousední pokoj. Omluvila jsem se, že ruší, a požádala jsem je lámavou angličtinou, jestli by po jedenácté mohli ztlumit hudbu. Mladík v trenkách se na mě nejdřív zamračil, ale pak přikývl a řekl, že to nevěděli. Tu noc už bylo za zdí ticho. V pátek mě přestěhovali do pokoje ve třetím patře, který byl menší, ale měl okno do dvora. Poslední dvě noci jsem spala bez špuntů. Doma jsem si do peněženky dala náhradní pěnové špunty. Neobjednala jsem si další zájezd, ale když mi v srpnu přišel katalog, prohlédla jsem si stránky s jednolůžkovými pokoji se zájmem.
