Článek
Očekávání, která byla jednoduchá
Když o chatě mluvil, vždycky v tom byla hrdost. Místo, kam jezdil od mládí, kde si odpočine, kde je sám sebou. Právě to mě lákalo. Chtěla jsem ho poznat víc v prostředí, které má rád. Nečekala jsem luxus ani romantiku. Stačilo mi, že tam budeme spolu.
Cesta probíhala příjemně. Povídali jsme si, smáli se, všechno působilo skvěle. Po příjezdu mě chata nijak nezaskočila. Starší nábytek, chlad, trochu chaos, ale nic, co by mi vadilo. Připadalo mi to obyčejné a skutečné. Uvařili jsme si čaj, seděli u stolu a já měla pocit, že tohle by mohlo fungovat.
Místnost, která všechno zlomila
Když otevřel dveře do ložnice, zastavila jsem se. Stěny byly polepené plakáty nahých žen. Ne pár obrázků někde v rohu, ale doslova celé stěny. Staré vybledlé plakáty, některé potrhané, některé přelepené přes sebe. Nahá těla v různých pózách, pohledy mířící přímo do prostoru.
Bylo to silné a nepříjemné. Ne cíleně provokativní, spíš zahlcující. Postel stála těsně u jedné z těch stěn a mně se sevřel žaludek. V tu chvíli jsem věděla, že tam spát nedokážu. Nešlo o žárlivost ani o stud. Spíš o pocit, že ten prostor se mnou vůbec nepočítá.
Rozhovor, který nic nespravil
Zeptala jsem se ho, proč to tam je. Odpověděl klidně, skoro pobaveně. Prý to tam zůstalo z doby, kdy tam jezdil s kamarády. Nikdy ho nenapadlo to sundat, protože to neřeší. Prý je to jen dekorace a nemá to žádný význam.
Jenže pro mě to význam mělo okamžitě. Cítila jsem se cize. Jako bych vstoupila do místnosti, která patří někomu jinému a já tam jsem navíc. Nechtěla jsem moralizovat ani dělat scénu. Jen jsem cítila, že přes noc v tomhle prostoru zůstat nechci.
Rozhodnutí odjet
Řekla jsem mu, že se necítím dobře a že bych raději jela domů. Překvapilo ho to. Možná čekal kompromis. Já ale věděla, že potřebuji pryč. Ne dramaticky, ne ve vzteku. Prostě pryč.
Cesta zpátky byla tichá. Nemluvili jsme skoro vůbec. V hlavě se mi míchaly myšlenky, ale jedna byla jasná. Tohle není o plakátech. Je to o tom, co je pro koho normální a kde se cítí bezpečně. Když mě vysadil, rozloučili jsme se stručně. Bez hádky, bez slibů.
Ticho doma a myšlenky, které nepřestávají
Doma jsem si sedla na gauč a chvíli jen koukala do prázdna. Nepřišla úleva ani vztek. Spíš zvláštní prázdno. Přemýšlela jsem, jestli jsem nepřehnala reakci, jestli jsem neměla být tolerantnější. Zároveň jsem si ale znovu a znovu vybavovala ten pocit v ložnici. Ten byl neoddiskutovatelný.
Došlo mi, že nejde o to, co má kdo nalepené na stěnách, ale o ochotu vidět druhého. O schopnost uvědomit si, že když někoho pustíte do svého prostoru, něco tím říkáte. A že ne všechno se dá omluvit tím, že to tam bylo vždycky.
Seděla jsem tam a přemýšlela, co s tím dál. Ne jestli má plakáty sundat, ale jestli jsme schopní mluvit stejným jazykem. Jestli to, co je pro mě nepřekročitelné, dokáže vůbec pochopit. Odpověď jsem zatím neměla. Jen ticho, vlastní obývák a pocit, že některé víkendy vám neukážou vztah, ale pravdu, kterou už nejde přehlédnout.
