Článek
Jak k rozchodu došlo
Řekl mi to večer v jeho bytě. Klidně, skoro odtažitě. Že už to necítí, že potřebuje změnu a že nebude správné to dál natahovat. Poslouchala jsem ho a měla pocit, že mluví o cizím vztahu. Byt byl jeho, já jsem se k němu kdysi přistěhovala, takže bylo jasné, kdo odejde. Nesnažila jsem se to zpochybňovat. Sbalila jsem si věci a během pár dnů jsem byla pryč.
Stěhování a praktické věci
Našla jsem si malé bydlení, kde všechno působilo dočasně. První týdny jsem fungovala spíš mechanicky. Práce, spánek, základní povinnosti. Postupně jsem řešila administrativu. Změnu adresy, poštu, smlouvy. Vztah jsme měli už rozpadlý dávno, ale tyhle drobnosti ho ještě chvíli udržovaly při životě.
Internet byl vedený na mě
Internet v jeho bytě jsme měli napsaný na moje jméno. Platila jsem ho od začátku vztahu, tehdy to nikomu nepřišlo divné. Když jsem se odstěhovala, zůstalo to tak. Asi ze setrvačnosti. Po pár týdnech jsem si procházela trvalé příkazy a u té položky jsem se zastavila. Platila jsem službu na adrese, kde už jsem nebyla, pro člověka, který se se mnou rozešel. Bez emocí jsem platbu zrušila. Nepovažovala jsem to za gesto ani zprávu. Byla to čistě praktická věc.
Zpráva po měsíci ticha
Od rozchodu jsme spolu nemluvili. A pak mi jedno odpoledne přišla zpráva. Nebyla zmatená ani tázavá. Byla rozčílená. Psalo se v ní, že mu nejde internet, že jsem ho musela odhlásit schválně, že to řeším jako malá holka a že okamžitě čeká vysvětlení. Neptal se, jestli se mám dobře. Nezajímal se, jak žiju. Psalo to stylem, jako bych mu něco dlužila. Jako bych mu něco sebrala, na co má automatický nárok.
Moje reakce
Četla jsem tu zprávu několikrát. Ne proto, že bych jí nerozuměla, ale protože mě překvapilo, jak samozřejmě se do mě opřel. Jako by rozchod znamenal jen to, že spolu nebydlíme, ale všechno ostatní zůstává. Odpověděla jsem mu stručně, že internet už neplatím, protože jsem se odstěhovala a nejsme spolu. Žádná omluva, žádné vysvětlování. Jen fakta.
Jak to ve mně zůstalo
Odepsal ještě jednou. Podrážděně. Že jsem to měla říct. Že ho to obtěžuje. Už jsem nereagovala. Ne proto, že bych byla nad věcí, ale proto, že mi došlo, že cokoliv dalšího by bylo zbytečné. Ta situace mi nepřinesla úlevu ani pocit uzavření. Spíš ve mně zanechala pachuť. Uvědomění, že jsem pro něj nebyla partnerka, ale funkce. A že ani měsíc po rozchodu nepovažoval za samozřejmé, že některé věci prostě končí. I když se odpojí internet, očekávání zůstávají. A s nimi i pocit, že jsem z toho vztahu odešla později, než jsem si myslela.
