Článek
Obyčejný večer bez varování
Byl doma klid. Každý jsme si dělali svoje věci a nic nenasvědčovalo tomu, že se ten večer zapíše do paměti. Otevřela jsem skříň, kde měl věci naskládané spíš ledabyle. Když jsem vytahovala jednu mikinu, vypadl na zem tenký sešit. Nebyl popsaný zvenku, žádné heslo, žádné tajemství. Prostě obyčejný blok.
Zvědavost, která se nevyplatila
Zvedla jsem ho a chtěla ho jen vrátit zpátky. Pak jsem si všimla, že je uvnitř popsaný. Ne napůl, ale systematicky. Otevřela jsem náhodnou stránku. A hned nahoře byl nadpis, který mi stáhl žaludek. Byl to seznam věcí, které ho na mně štvou. V tu chvíli jsem měla zavřít a dělat, že jsem nic neviděla. Jenže už bylo pozdě.
Když se o sobě dozvíš víc, než chceš
Četla jsem dál, i když jsem cítila, že to nedávám. Nebyly tam urážky ani sprostá slova. O to horší to bylo. Psalo se tam, že jsem přecitlivělá. Že se pořád ptám, jestli je všechno v pořádku. Že řeším věci, které by šly přejít. Že ho unavuje, když chci mluvit o pocitech. Každý bod byl krátký, jasný a psaný klidnou rukou. Jako by si zapisoval nákupní seznam. Jenže tím zbožím jsem byla já.
Slzy, které nešly zastavit
Sedla jsem si na postel a blok mi ležel na kolenou. Najednou jsem brečela. Ne proto, že by to bylo zlé nebo kruté. Ale proto, že to bylo upřímné. Uvědomila jsem si, že takhle mě vidí člověk, který říká, že mě miluje. A že o těchto věcech se mnou nikdy nemluvil. Místo rozhovoru vznikal seznam.
Napadlo mě, že jsem udělala něco špatně. Že jsem do toho bloku neměla lézt. Že jsem narušila jeho soukromí. Zároveň jsem si ale říkala, že kdyby to tam nebylo, nic bych se nedozvěděla. A že by tenhle obraz o mně žil dál, zatímco já bych si myslela, že je všechno v pořádku.
Rozhovor, který už nešel odložit
Když jsem mu to řekla, nebyl naštvaný. Byl zaskočený. Řekl, že si takhle zapisuje věci, aby je měl srovnané v hlavě. Že to prý nebylo myšlené proti mně. Jenže v tu chvíli už na tom nezáleželo. Ta slova jsem viděla. Byla napsaná jeho rukou. A zůstala mi v hlavě víc než všechny hezké věci, které mi kdy řekl.
Blok je dávno pryč. Nevím, jestli ho vyhodil, nebo schoval jinam. Ale ten seznam ve mně zůstal. Od té doby vnímám ticho jinak. Každou pauzu v rozhovoru. Každý pohled stranou. A pokaždé, když otevřu skříň, si vzpomenu, že někdy stačí hledat úplně obyčejnou věc a najdeš něco, co už nikdy nevezmeš zpátky.
