Článek
Nová práce, nové nadšení
Když mi poprvé řekl, že začíná s prací hodinového manžela, přišlo mi to docela vtipné. On byl vždycky šikovný, uměl opravit kohoutek, pověsit poličku nebo spravit zásuvku. Lidé se ho často ptali, jestli by jim nepomohl s domácími drobnostmi, tak se rozhodl, že z toho udělá živnost. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Peníze se hodily a navíc jsem byla pyšná, že si našel práci, která ho bavila.
Ze začátku o svých zakázkách hodně vyprávěl. Smál se, jak starší paní děkovala, že jí spravil kapající kohoutek, a jak mladé rodině sestavil skříň. Byla jsem ráda, že se cítí užitečný. Jenže postupem času o své práci začal mluvit čím dál méně.
Zvláštní změny v jeho chování
Všimla jsem si, že domů chodí později, než by člověk čekal, když má jen pár hodin montovat nábytek. Někdy přišel unavený, ale ne tak, jak bývá unavený z práce rukama. Spíš tak podivně vyčerpaný, a přitom trochu pobavený. Když jsem se zeptala, co tak dlouho dělal, odbyl mě, že zákaznice měla ještě nějaké drobnosti navíc.
Začaly se objevovat drobné signály. Jednou jsem mu našla v batohu dámský parfém, prý mu ho někdo omylem dal při placení. Jindy měl v telefonu zprávu od cizí ženy, která mu psala, že „příště zase počká v posteli“. Tvrdil, že to byl hloupý vtip od klientky, ale mě začala hlodat nedůvěra.
Pravda, která bolela
Rozhodla jsem se zjistit víc. Nejspíš jsem to neměla dělat, ale když se jednoho večera sprchoval, podívala jsem se do jeho telefonu. Byly tam konverzace s několika ženami. Nebylo to jen o opravách. Byly to zprávy plné narážek, domluv a později i jasných důkazů, že jim nepomáhal jen s prací v domácnosti.
Srdce mi bušilo, když jsem to četla. Byla to směs vzteku, zklamání a odporu. Představila jsem si, jak odchází z domu, já si myslím, že jde vrtat poličku, a on mezitím tráví čas úplně jinak. Neměla jsem potřebu křičet ani mu dávat šanci cokoli vysvětlit.
Rychlý konec
Když vylezl ze sprchy, prostě jsem mu řekla, že vím, co dělá, a že mezi námi je konec. Nezapíral. Jen mlčel a koukal do země. Možná věděl, že to nemá cenu, možná mu to bylo jedno. Sbalil si pár věcí a odešel. Já zůstala sama v bytě, který najednou působil cize a prázdně.
Co následovalo
První dny byly těžké. Neustále jsem přemýšlela, jestli to všechno bylo jen předstírání, jestli mě někdy vůbec miloval. Bylo zvláštní, že víc než bolest z rozchodu jsem cítila stud. Stud za to, že jsem nic nepoznala dřív, že jsem mu věřila a nechala se obelhávat.
Časem jsem pochopila, že tenhle typ člověka by mě stejně nikdy neudělal šťastnou. Hodinový manžel může být užitečný v domácnosti, ale já potřebuju partnera, který bude věrný a upřímný. Když si na to dnes vzpomenu, je mi až líto, že jsem tomu jeho nadšení z nové práce tehdy fandila tak bezvýhradně.
