Článek
Chtěla jsem se zbavit hromady drobných
Mám takový zvyk, že vždy po příchodů domů z města si z peněženky vysypu všechny drobné do kasičky. Jednou za čas ji pak vyberu a nákup za nastřádané peníze mi tak ušetří běžný rozpočet. Možná vám to zní divně a připadám vám jako skrblík, ale mně to funguje a zvykla jsem si na to. Nejsou to žádné astronomické částky, ale na základní nákup v pohodě vystačí.
Tentokrát jsem s nimi vyrazila do zmíněného obchodu. Celkově nákup stál necelé dvě stovky, které jsem měla v plánu zaplatit mincemi v hodnotě 10 a 20 korun. Když jsem je začala vytahovat ze sáčku, prodavačka protočila oči a utrousila „To myslíte vážně? Tohle tady nebudu počítat.“.
Odmítnutí bych pochopila, ale v rámci slušnosti
Já bych i pochopila, kdyby mě s těmi drobnými odmítla, ale její pasivně agresivní reakce se mě dotkla. Navíc jsem se samozřejmě stala terčem pozornosti celého obchodu a všichni na mě okamžitě začali zírat. Chápu, že počítat drobné není v odpoledním shonu u pokladen zrovna příjemné, ale je to snad její práce, ne?
Oplatila jsem jí to
Chvíli to ve mně vřelo a měla jsem chuť se začít bránit nějakým agresivním výpadem. Pak jsem si ale uvědomila, že nejlepší bude, když jí to oplatím stejnou pasivní mincí. Vytáhla jsem telefon, začala jsem si ji nahrávat a řekla jsem jí „Jestli máte problém, zavolejte vedoucího, nebo to můžeme natočit a poslat na centrálu“.
Prodavačka se zarazila a ztichla. Na moji stranu se přidali i další nakupující (což mě překvapilo) a ona se pod tíhou situace rozhodla peníze mlčky napočítat. Účtenku mi vrazila do ruky, jako kdybych po ní chtěla něco zadarmo, ale měla jsem pocit, že jsem si ustála to své.
Nechápejte mě blbě, já taky nejsem zastáncem natáčení cizích lidí a následného udávání, ale když není jiné cesty ven … Tahle paní si o to vyloženě říkala.
