Článek
Hned poznali, že nejsme místní
Do Chorvatska jsme jeli autem a byli jsme unavení. Když jsme dorazili na recepci menšího apartmánového domu, bylo mi jasné, že poznali, odkud jsme. Ještě jsme ani pořádně nepozdravili a recepční na nás spustila anglicky. Syn ji tedy v klidu následoval a pokusil se s ní anglicky domluvit rezervaci.
Začaly si z nás dělat legraci
Recepční si vzala občanku, ale místo toho, aby něco řekla, si nahlas zopakovala jeho větu s přehnaným přízvukem. Pak se otočila ke kolegyni a něco jí řekla chorvatsky. Obě se rozesmály. Sice se to snažily zamaskovat, ale bylo to slyšet dost jasně. S manželem jsme se na sebe podívali, ale syn zůstal klidný. Až podezřele klidný.
Věděla, že udělala chybu
O pár vteřin později už s nimi nemluvil anglicky, ale plynulou chorvatštinou. Ne nijak agresivně, ale pevně a zřetelně jim připomněl, že si hosté zaslouží úctu, a že výsměch není zrovna dobrý začátek pobytu. Recepční okamžitě ztichla. V očích jí bylo vidět, že ví, že přestřelila.
Netušily, že jim syn bude rozumět
Už když jsem slyšela první slova, došlo mi, že jim rozumí. Věděla jsem, že kdysi dělal dvě léta brigádu v kempu na Makarské a chorvatštinu si tehdy docela dobře osvojil. Nikdy se s tím nechlubil, ale dnes se ta znalost víc než hodila.
Celý týden byl klid
Od té chvíle už nás recepční pozdravila vždy s úsměvem a žádné poznámky už nepřišly. Nejspíš si nás zařadily jako ty, kterým je lepší nezkoušet mluvit za zády.
Jsem ráda, že se ozval
Ne každý by se v podobné situaci ozval, ale on to zvládl bez křiku a s nadhledem. Přesně tak, jak bych to sama chtěla umět. Místo zbytečného ponižování stačilo pár slov. A najednou byl klid.
