Článek
Jak jsem sháněla pomoc
Nejdřív jsem obvolala dvě firmy. Jedni měli plno na tři týdny dopředu, druzí se o tak malou opravu vůbec nezajímali. Prý se jim nevyplatí jezdit kvůli jednomu vypínači. Nakonec mi sousedka dala číslo na řemeslníka, který jí už párkrát pomohl. Říkala, že je šikovný a ochotný. Zavolala jsem mu spíš s nadějí než s jistotou.
Překvapilo mě, že přijede hned další den dopoledne. Ještě se mě ptal, jestli mi to tak vyhovuje a jestli nepotřebuji pomoct i s něčím dalším, když už pojede kolem. To se dneska moc neslyší.
Rychlá oprava bez řečí
Přijel přesně na čas. Žádné dlouhé řeči, žádné zdržování. Zul si boty v předsíni, podíval se na vypínač, vypnul jističe a za pár minut bylo hotovo. Vysvětlil mi, co bylo špatně, ukázal mi starý díl a rovnou zkontroloval i zásuvku vedle, jestli je v pořádku.
Byla jsem zvyklá, že když někdo přijede na zakázku, hned začne mluvit o ceně, dopravě a příplatcích. Tady bylo ticho a práce. Působilo to skoro starosvětsky. Po dokončení si uklidil drobky ze zdi a ještě se zeptal, jestli světlo svítí tak, jak má.
Moment, který jsem nečekala
Šla jsem pro peněženku a ptala se, kolik dlužím. On se jen usmál a řekl, že tohle neúčtuje. Myslela jsem, že špatně slyším. Zeptala jsem se znovu a on mi klidně odpověděl, že drobné opravy pro starší lidi dělá zdarma. Prý mu to přijde fér, protože jeho prarodiče by taky byli rádi, kdyby jim někdo takhle pomohl.
Snažila jsem se mu aspoň něco dát, ale odmítl to. Řekl, že když budu potřebovat větší práci, ať se ozvu, ale tohle že je maličkost. Nebylo to teatrální ani dojemné, spíš úplně normální, jako by šlo o samozřejmost.
Co ve mně zůstalo ještě večer
Celý den jsem na to musela myslet. Ne kvůli ušetřeným penězům, ale kvůli tomu přístupu. V době, kdy mi firmy ani nezvedly telefon, přijel člověk, který odvedl práci a nechtěl nic zpátky. Večer jsem rozsvítila v kuchyni a napadlo mě, že to světlo dnes svítí nějak jinak než předtím. Možná proto, že za ním nebyla jen oprava, ale i obyčejná lidská slušnost.
