Článek
Setkání v tramvaji
Nastoupila jsem spěšně do tramvaje, kabelku pevně přitisknutou k tělu a v hlavě už myšlenky na schůzku, na kterou jsem spěchala. Sotva se dveře zavřely, objevil se vedle mě muž v šedém kabátě a decentním klobouku. Revizor. Vytáhl odznak, podíval se mi přímo do očí a požádal o jízdenku. Než jsem stihla zalovit v kabelce, měla jsem pocit, že mě z celé tramvaje vybral schválně.
Krátký rozhovor
Podala jsem mu označenou jízdenku, on ji rychle prohlédl a uznale kývl. Chvíli zůstal stát vedle mě a já si všimla, že ostatní cestující nechává být. Zvedla jsem k němu oči a zeptala se, proč právě já. Usmál se a řekl, že se lidi domnívají, že je to vždy náhoda, ale není. Prohodil, že má v tomhle ohledu vlastní systém, který funguje lépe než jakýkoli los.
Podle čeho vybírá
Povídal, že všímá si pohledů lidí. Kdo uhýbá očima, kdo se chová nervózně, kdo se schovává za telefon, kdo se snaží působit neviditelně. Přiznal, že už z gest a držení těla často pozná, kdo jízdenku nemá. A dodal, že nejde jen o strach, ale i o určitou lehkovážnost, která se prozradí víc než by člověk chtěl.
Moje reakce
Byla jsem překvapená, že se mnou o tom mluví tak otevřeně. V tramvaji se rozhostilo ticho, jen kola na kolejích skřípala v zatáčkách. Připadala jsem si skoro vyvolená, protože sdílel něco, co běžně lidem neříká. Přitom to znělo logicky, jako by četl z lidí to, co sami nedokážou ovládnout.
Nečekané doznání
Řekl mi, že se často plete, ale méně než by kdokoli čekal. Prý není žádný kouzelník, jen člověk, který se naučil pozorovat. Některé dny vybere hned tři černé pasažéry za sebou, jindy dlouho nikoho. Ale jistý si je, že jeho intuice není náhoda. Vždycky totiž začíná u pohledu do očí.
Poslední zastávka
Když tramvaj dorazila k mé zastávce, seskočila jsem z ní s podivným pocitem, že jsem nahlédla do malého tajemství, které cestující běžně neznají. Otočila jsem se ještě zpátky a viděla, jak se jeho oči zastavily na mladíkovi u dveří. Nemusela jsem čekat, abych věděla, že příští kontrola už rozhodně nebude náhodná.
