Článek
Okamžik, kdy změnil způsob komunikace
Do práce jsem nastupovala s tím, že vztahy budou formální. Vykání mi vyhovovalo a sama jsem ho automaticky používala. Šéf mi zpočátku také vykal. Pak se to zlomilo.
Neptal se, nenaznačil, že bychom si měli tykat. Neřekl, že by mu to vyhovovalo. Prostě to udělal a začal mi tykat. V tu chvíli jsem neodpověděla. Pokračovala jsem v práci, ale v hlavě se mi to zaseklo.
Proč mi to nebylo jedno
Nešlo o přehnanou formálnost. Nešlo ani o to, že bych byla staromódní. Vadilo mi, že si dovolil změnit hranici bez mého souhlasu. V práci, kde existuje jasná hierarchie, to působilo jako ukázka moci. Každé další tykání mi bylo nepříjemnější.
Začala jsem si všímat, že kolegům vyká. Jen mně ne. Nevěděla jsem, jestli je to schválně, nebo jestli si myslel, že mi to nevadí. Ale pokaždé, když na mě promluvil tím tónem a tím oslovením, cítila jsem se menší. Ne jako kolegyně, ale jako někdo, komu někdo jiný určuje pravidla bez dohody.
Mlčení, které mi nesvědčilo
Několik dní jsem to v sobě dusila. Přemýšlela jsem, jestli to mám řešit. Bála jsem se, že budu působit přecitlivěle. Zároveň jsem věděla, že když mlčím, dávám tím souhlas. A ten jsem mu dát nechtěla.
Neodvážila jsem se to otevřít přímo v práci. Vždycky, když jsem si to chtěla vyříkat, jsem si představila, jak se usměje a řekne, že přece nejde o nic důležitého. To by mě ponížilo ještě víc.
Rozhovor doma bez zlehčování
Večer jsem se o tom zmínila manželovi. Popsala jsem mu přesně, jak to proběhlo. Žádné domluvené tykání, žádná otázka, jen změna ze dne na den. Okamžitě pochopil, proč mě to štve. Řekl mi, že tykání bez souhlasu je porušením základní etikety a že v pracovním prostředí to není maličkost.
Navrhl, že si s ním promluví. Ne proto, že bych to nezvládla sama, ale proto, že on je muž a chce mě chránit. A že někdy má větší váhu, když hranice připomene někdo zvenčí.
Rozhovor, u kterého jsem nebyla
Rozhovor proběhl bez mé přítomnosti. Manžel mi později řekl, že mu klidně vysvětlil, že tykání se nabízí, ne bere. Že pokud chce změnit formu oslovení, má se zeptat. A že vykání není chlad, ale respekt. Že jsem jeho žena a musí mě respektovat.
Nic víc. Žádné výčitky, žádné zvyšování hlasu.
Návrat k vykání a změněná atmosféra
Druhý den v práci mi šéf popřál dobré ráno a vykal mi. Od té chvíle už ani jednou netykl. Choval se korektně a držel odstup. Nikdy to nekomentoval a já také ne. Ale cítila jsem rozdíl. Nejen v tom, jak mluvil, ale v tom, jak jsem se v práci cítila já.
Najednou jsem měla pocit, že mám zpátky svůj prostor. Že mi nikdo bez dovolení nevstupuje do osobní zóny jen proto, že může. A že i zdánlivě malé slovo může rozhodnout o tom, jestli se člověk cítí respektovaný, nebo přehlížený.
