Článek
Rozhovor, který mi přišel fér
Seděla jsem naproti němu v malé zasedačce a měla jsem připravené argumenty. Pracovala jsem tam několik let, měla jsem dobré výsledky a v posledním roce jsem převzala část práce po odcházejícím kolegovi. Když jsem domluvila, chvíli mlčel a pak řekl: „Chápu, že bys to chtěla, ale teď to prostě nejde.“
Zeptala jsem se, jestli jde o rozpočet nebo strukturu týmu. Odpověděl jen: „Je to kombinace více věcí.“ Nebylo to nepříjemné, mluvil klidně. Nakonec dodal: „Jsi pro tým důležitá.“ Přikývla jsem, sebrala si poznámky a odešla zpátky ke stolu. Byla jsem zklamaná, ale ne naštvaná. Spíš jsem si říkala, že to prostě nevyšlo.
Ten den jsem šla domů docela vyčerpaná, ale nebrečela jsem. Říkala jsem si, že se to třeba změní za pár měsíců. Nebo za rok.
Oznámení na poradě
O týden později jsme měli ranní poradu. Vedoucí stál u tabule a běžně mluvil o plánech. Pak mezi řečí oznámil, že na pozici, o kterou jsem měla zájem, nastupuje nový člověk z týmu.
V první chvíli mi to nedošlo. Pak jsem se otočila na kolegyni vedle sebe a potichu jsem řekla: „Počkej, on to myslí vážně?“ Jen pokrčila rameny.
Ten člověk seděl o pár stolů dál. Nastoupil asi před měsícem. Pamatuju si, jak jsem mu první týden vysvětlovala interní systém. Nebylo na něm nic špatného. Byl normální, snaživý. Jen tam byl strašně krátce.
Vedoucí pokračoval v poradě, jako by se nic nestalo. Nikdo se na nic neptal. Já jsem jen koukala do poznámek a vlastně jsem vůbec nevnímala, co říká.
Divný zbytek dne
Po poradě jsem šla na záchod a jen jsem seděla v kabince. Nebrečela jsem, ale měla jsem takový tlak v hlavě. Hlavou mi běželo hlavně to, že mi před týdnem řekl, že to není možné.
Kolegyně za mnou přišla ke stolu a řekla: „Jsi v pohodě?“ Odpověděla jsem: „Jo, dobrý.“ Byla to automatická odpověď.
Odpoledne za mnou přišel vedoucí a zeptal se, jestli mám chvilku. Šla jsem s ním do zasedačky. Řekl: „Vím, že jsi měla o tu pozici zájem.“ Přikývla jsem. Pak dodal: „Situace se změnila rychle.“ Jen jsem řekla: „Aha.“
Zeptal se, jestli mám nějaké otázky. Neměla jsem. Nebo spíš jsem jich měla hodně, ale žádnou jsem nedokázala říct nahlas.
Další dny v kanceláři
Další dny byly zvláštní. Ten kolega chodil kolem mého stolu a občas se mě na něco ptal. Choval se úplně normálně. Jednou mi řekl: „Jsem z toho trochu nervózní.“ Odpověděla jsem: „To je normální.“
Začala jsem si víc všímat věcí, které jsem předtím neřešila. Kdo s kým chodí na oběd. Kdo s kým chodí kouřit ven. Kdo dostává jaké projekty. Možná to tam bylo vždycky, jen jsem to neviděla.
Doma jsem o tom řekla kamarádce. Řekla jen: „To je hnus.“ Já jsem jen pokrčila rameny. Nechtělo se mi to rozebírat.
Jedno obyčejné ráno
Asi po dvou týdnech jsem přišla do práce dřív než obvykle. V kuchyňce jsem si dělala kafe a ten nový vedoucí tam byl taky. Řekl: „Dobré ráno.“ Řekla jsem: „Dobré.“
Chvíli jsme tam stáli v tichu. Pak řekl: „Doufám, že ti to neudělalo problémy.“ Odpověděla jsem: „To je v pohodě.“ Ve skutečnosti to nebylo v pohodě, ale už jsem neměla sílu to řešit.
Vrátila jsem se ke stolu, zapnula počítač a začala odpovídat na maily. Venku bylo normální šedé ráno a v kanceláři byl stejný hluk jako vždy. Jen jsem měla pocit, že jsem tam nějak jinak než dřív. Jako když sedíš na stejném místě, ale židle je o pár centimetrů posunutá a ty si na to nemůžeš zvyknout.
