Článek
Jistota, která měla vydržet
Do práce jsem chodila s pocitem, že mám pevné místo. Znala jsem klienty, procesy i slabá místa firmy. Když se něco pokazilo, volali mně. Když bylo potřeba zůstat déle, zůstala jsem. Ne proto, že by to někdo nařídil, ale proto, že mi na výsledku záleželo. Šéf mi opakovaně říkal, že jsem nenahraditelná. Že bez mě by to celé spadlo. Věřila jsem tomu, protože čísla mluvila jasně a výsledky byly vidět.
Řeči o šetření
Pak se začalo mluvit o nákladech. O tom, že trh je nejistý a že se musí hledat úspory. Všichni jsme byli nervózní, ale mě vždy uklidnili. Prý jsem klíčová. Prý se mě změny nedotknou. Dokonce jsem měla pocit, že mě berou jako oporu pro horší časy. Nikdo mi neřekl, že se zároveň rozhlížejí po někom levnějším.
Pozvali si mě do kanceláře. Bez emocí, bez dlouhých řečí. Prý reorganizace, prý nové směřování. Moje pozice se ruší. V tu chvíli jsem ještě nechápala. V hlavě mi běželo, jak je to možné, když jsem přece byla tak důležitá. Odcházela jsem s papíry v ruce a pocitem, že se dívám na cizí film.
Náhrada přišla rychle
O měsíc později jsem se dozvěděla, že na mé místo nastoupila absolventka. Bez praxe, bez znalostí prostředí. Za poloviční plat. Najednou dávalo všechno smysl. Nešlo o výkon, loajalitu ani zkušenosti. Šlo o tabulku s náklady. Všechna ta slova o nenahraditelnosti se rozpadla během jediné věty.
Byla jsem naštvaná, ale taky jsem se styděla. Sama před sebou. Že jsem uvěřila. Že jsem si myslela, že vztah se šéfem něco znamená. Že roky práce vytvoří ochranu. Místo toho jsem zjistila, jak snadno se dají škrtat jména, když to vyjde levněji.
Co zůstalo po odchodu
Dnes už vím, že firma není rodina a sliby nejsou závazek. Když si vzpomenu na ten den, nebolí to jako dřív. Spíš mě překvapuje, jak rychle se člověk může stát minulostí. V kanceláři, kde jsem strávila kus života, se mezitím svítí dál a někdo jiný sedí u mého stolu.
