Článek
Když mi to oznámila
Pozvala si mě do zasedačky na konec dne. Dveře zavřela tiše a mluvila klidným hlasem. Řekla mi, že firma je pod tlakem, že seškrtává náklady a že moje pozice je bohužel nadbytečná. Zdůraznila, že s mou prací byla spokojená, ale že čísla jsou neúprosná. Dívala se mi do očí a opakovala, že ji to mrzí. Já seděla, kývala hlavou a snažila se udržet emoce na uzdě. V hlavě mi běželo, jak zaplatím nájem a co řeknu doma. V tu chvíli jsem jí věřila. Nebyla jsem naivní, ale dávalo to smysl. Firma poslední měsíce šetřila na všem.
Poslední den a ticho
Dostala jsem výpovědní lhůtu, předala rozdělané věci a rozloučila se s kolegy. Nikdo se neptal moc nahlas, všichni jen říkali, že je to smůla. Cítila jsem se zbytečná a trochu zahanbená, i když jsem věděla, že jsem nic neudělala špatně. Po odchodu jsem se snažila rychle najít něco nového. Posílala jsem životopisy, chodila na pohovory a zároveň se snažila nemyslet na to, že jsem skončila kvůli úsporám. Přijala jsem to jako realitu, která se prostě děje.
Zpráva, kterou jsem slyšet nemusela
Asi po měsíci jsem se potkala s bývalou kolegyní na kávě. Povídaly jsme si o běžných věcech, když se najednou zarazila. Řekla mi, že neví, jestli mi to má říkat. V tu chvíli jsem věděla, že to nebude nic příjemného. Nakonec ze sebe dostala, že vedení rozeslalo interní informaci o změnách v odměňování. Šéfová si prý od nového čtvrtletí navýšila vlastní plat skoro o polovinu. Seděla jsem tam a měla pocit, že mi někdo vytáhl židli pod nohama. Všechna ta slova o šetření se najednou rozpadla.
Co mi v tu chvíli došlo
Nešlo jen o peníze. Došlo mi, že šetření bylo jen pohodlné vysvětlení. Moje místo nebylo obětí krize, ale rozhodnutí. Uvědomila jsem si, jak snadno se dá mluvit o nutnosti, když se to netýká vlastního komfortu. Vzpomněla jsem si na její vážnou tvář a na větu, že ji to bolí. V ten moment mě bodlo víc než samotná výpověď. Ne proto, že bych jí záviděla peníze, ale proto, že se mnou nikdo nejednal narovinu.
Obraz, který mi zůstal
O pár dní později jsem seděla doma u stolu, pila studenou kávu a dívala se na otevřený notebook s novými pracovními nabídkami. Venku pršelo a já měla zvláštní klid. Ten příběh se už nedal vzít zpátky, ale byl uzavřený. Zůstal mi obraz jedné zasedačky, tichých slov a rozhodnutí, které se tvářilo jako nutnost. A také pocit, že některé věci se člověk dozví až ve chvíli, kdy už tam dávno nepracuje.
