Článek
Jak jsem si termín vybírala
V práci si dovolené zapisujeme dlouho dopředu. Já jsem si vybrala začátek léta, protože tehdy bývá méně zakázek a zároveň jsem chtěla odjet pryč z města. Nešlo o nic složitého. Jen klid, voda a pár dní, kdy nebudu řešit telefony ani maily.
Když jsem termín zapisovala, bylo mi řečeno, že je to v pořádku. Nikdo nic nekomentoval. Počítala jsem s tím, že je hotovo. Dokonce jsem si podle toho začala plánovat i zbytek léta. Domlouvala jsem se s kamarádkou na ubytování a řešila jsem dopravu.
Byla jsem klidná. Po dlouhé době jsem se na něco těšila dopředu.
Oznámení, které přišlo bez varování
Asi dva měsíce před plánovaným odjezdem si mě šéfová zavolala do kanceláře. Řekla mi, že budeme muset dovolené trochu přeskládat. Prý kvůli provozu. Nejdřív jsem tomu nevěnovala velkou pozornost.
Pak mi oznámila nový termín. Byl o několik týdnů později a pro mě prakticky nepoužitelný. V té době už jsem měla jiné povinnosti a osobní plány. Řekla jsem jí to. Odpověděla, že chápe, ale že to jinak nejde.
O pár dní později jsem náhodou zjistila, že můj původní termín má její dcera, která u nás pracuje krátce. Nikdo mi to neřekl napřímo. Došlo mi to při pohledu do tabulky směn.
Pocit, že jsem byla až druhá volba
Nešlo jen o dovolenou. Spíš o pocit, že moje plány nebyly důležité. Pracuju tam roky, beru směny navíc a snažím se být spolehlivá. Najednou to působilo, jako by to nic neznamenalo.
Neudělala jsem scénu. Jen jsem se zeptala, jestli se s tím dá ještě něco dělat. Bylo mi řečeno, že už je rozhodnuto. Formálně to bylo podané slušně, ale mezi řádky jsem cítila, že diskuse skončila dřív, než začala.
Ten den jsem šla domů a měla jsem zvláštní prázdno v hlavě. Nebyla jsem vyloženě vzteklá. Spíš zklamaná a unavená. Jako když zjistíte, že pravidla nejsou pro všechny stejná.
Jasně. Tady je přepis tak, aby z toho nebyl happy konec a zůstala tam pachuť a vztek.
Co to změnilo v mém přístupu k práci
Navenek se nic nezměnilo, ale uvnitř ano. Přestala jsem dělat věci navíc a přestala jsem automaticky říkat ano na každou prosbu. Hlídám si čas, protože už nechci být ta, se kterou se počítá jen tehdy, když se to hodí ostatním.
Není to kvůli pomstě. Spíš proto, že jsem si až moc jasně uvědomila, jak snadno může někdo škrtnout něco, co je pro mě důležité, a ani se neobtěžovat vysvětlit proč. Ten pocit ve mně zůstal a vrací se pokaždé, když slyším slovo plánování.
Nový termín dovolené jsem si nechala. Ale už jsem si k němu nic hezkého nepřipínala. Neplánovala jsem výlety, nehledala jsem ubytování, nic. Brala jsem to jen jako prázdné dny v kalendáři, které mi někdo přidělil, stejně jako mi předtím jeden sebral.
Den, kdy mi došlo, že mě to pořád štve
Nedávno jsme v práci řešili plán směn na další měsíce. Seděla jsem u počítače, dívala se do tabulky a úplně automaticky jsem začala kontrolovat, jestli se zase nebude něco měnit na poslední chvíli. V tu chvíli mi došlo, že to ve mně pořád je. Ne nějak dramaticky. Spíš jako trvalá nedůvěra, která tam dřív nebyla.
Když se šéfová zeptala, jestli mi jeden termín může případně posunout, řekla jsem ano, ale už jsem u toho cítila nepříjemný tlak v žaludku. Ne kvůli tomu konkrétnímu dni. Kvůli tomu, že vím, jak snadno se z „můžeme se domluvit“ stane hotové rozhodnutí bez diskuze.
Od té doby si všechno kontroluju dvakrát a nic si neplánuju s jistotou. Možná to zvenku vypadá jako maličkost. Pro mě je to ale připomínka, že některé věci se dají sebrat rychleji, než stihnu vůbec reagovat. A ten pocit se mnou chodí do práce pokaždé, když otevřu kalendář.
