Článek
Věděly jsme, že nás sleduje
V kanceláři dělám už víc než dvacet let. Sedíme tam čtyři ženské, všechny přes čtyřicet. Nedávno přišla nová šéfová. Mladá, sešněrovaná, potřebuje mít všechno pod kontrolou. Nejprve začala chodit častěji, pak nám přišel e-mail o „instalaci bezpečnostní techniky“. Do týdne jsme měly nad hlavami kameru. Nikdo nám neřekl, jestli je nahrávací, přímý přenos, nebo jen atrapa. Ale když si nás začala volat kvůli věcem, které mohla vědět jen tehdy, pokud nás sledovala, bylo jasno.
Rozhodly jsme se, že jí to vrátíme
Nechtěly jsme jít do otevřeného konfliktu. Nechaly jsme kameru být, tvářily jsme se, že o ničem nevíme. Ale v duchu jsme začaly plánovat menší legrácku. Chtěly jsme, aby se chvíli cítila stejně nepříjemně jako my. A tak jedno dopoledne, když jsme věděly, že je šéfová ve své kanceláři a kouká na kamery, jsme spustily náš plán.
Tiché, ale děsivé představení
Všechny jsme se domluvily, že přesně v deset hodin vstane každá od stolu, pomalu a beze slova se otočí směrem ke kameře a bude na ni nehybně zírat. Žádný úsměv, žádné mrknutí. Jen klidný, prázdný pohled. Dvě minuty ticha. Pak jsme se zase bez slova otočily zpátky a pokračovaly v práci, jako by se nic nestalo.
O hodinu později jsme to zopakovaly. Tentokrát jsme si navíc všechny nasadily sluneční brýle, které jsme měly schované v šuplíku. Náš pohled teď vypadal ještě absurdněji. Když jsme si pak po druhé „seanci“ šly udělat kafe, nikdo nepromluvil ani slovo. I to bylo součástí hry.
Třetí den už kamera nesvítila
Druhý den už byla šéfová viditelně nervózní. Přišla k nám do kanceláře, dívala se kolem, nic neřekla. Třetí den kamera nesvítila. Jestli ji vypnula, nebo jen přestala sledovat, nevíme. Ale od té doby máme pokoj. Přestala posílat maily kvůli každému drobku, přestala komentovat, kdo kdy odešel na záchod.
