Článek
Cesta s těžkým kufrem
Byl konec týdne, páteční odpoledne, a já se vracela z pobytu u své dcery. Pomáhala jsem jí s vnoučaty, vařila, prala a taky trochu hlídala, protože s manželem odjeli na tři dny pracovně do Německa. Měla jsem s sebou velký kufr na kolečkách, protože jsem vezla nejen své věci, ale také pár sklenic zavařenin, které mi dcera zabalila s tím, ať si je doma schovám na zimu.
Vlak byl téměř plný. Místa na kufry, jak už to bývá, žádná, a tak jsem ten svůj postavila vedle sebe v uličce. Nezasahoval nikomu pod nohy, nikomu nepřekážel, nikdo přes něj nemusel přeskakovat. Sedla jsem si, vydechla a těšila se, že za dvě hodiny budu doma.
Nečekaný útok
Sotva jsme se rozjeli, přišel ke mně starší muž, možná sedmdesátník. Uklízel si kabát do police a najednou se na mě obořil: „To myslíte vážně? S takovým monstrem do vlaku? To by si každý mohl tahat půl domácnosti!“
Zůstala jsem sedět jako opařená. Nešlo ani tak o obsah jeho slov, ale o tón, který použil. Mluvil na mě, jako kdybych byla nějaký spratek, který záměrně obtěžuje ostatní. V tu chvíli jsem měla chuť mu říct, že se má starat o sebe a hledět si vlastního místa. Ale zhluboka jsem se nadechla.
Jednoduché vysvětlení
Podívala jsem se na něj klidně a řekla jsem: „V tom kufru vezu zavařeniny a jídlo, které mi zabalila dcera. Pomáhala jsem jí celý týden s vnoučaty, aby si s manželem mohli aspoň na chvíli odpočinout. Kufr je těžký, ale jinak to nešlo.“
V tu chvíli se ten muž zarazil. Jeho tvář se změnila, jako by si náhle uvědomil, že mě zbytečně napadl. Podíval se na mě jinak, jemněji. Pak pokýval hlavou a potichu řekl: „To se omlouvám, paní. To jsem nevěděl.“ A odešel si sednout o několik lavic dál.
Ne každý musí hned soudit
Zbytek cesty proběhl klidně. Já se dívala z okna, on se už neozval. Ale v hlavě mi to zůstalo. Jak snadno jsme dnes připraveni soudit. Stačí pohled, domněnka, a hned máme jasno. Moc velký kufr, moc hlučné děti, moc pomalá chůze. A přitom za každou takovou situací může být příběh, o kterém nemáme ani tušení.
Můj kufr nebyl velký z pohodlnosti. Byl velký z lásky. A kdyby ten pán chvíli počkal, možná by to poznal i bez ptaní. Ale člověk někdy potřebuje slyšet přímo, aby se dokázal zastavit.
