Článek
Obyčejná cesta, která obyčejná nebyla
Jely jsme z kroužku domů. Dcera byla unavená, ale klidná. Sedly jsme si vedle sebe a já automaticky kontrolovala mobil, jestli mi nepřišla pracovní zpráva. Tramvaj byla docela plná a lidé stáli namačkaní u dveří.
Na další zastávce nastoupil starší pán. Bylo vidět, že se mu špatně chodí. Chvíli se rozhlížel, jestli si má kam sednout. Já jsem ho zaregistrovala jen koutkem oka a než jsem stačila cokoliv říct, dcera už vstávala. Udělala to naprosto přirozeně, bez okázalosti.
Pán si sedl a poděkoval jí. Usmála se na něj a vrátila se ke mně. V tu chvíli jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Připadalo mi to jako samozřejmost.
Věta, která mě zaskočila
Po chvíli se na nás ten pán otočil a oslovil mě. Řekl: „Takové děti už se dneska skoro nevidí.“ Neřekl to kriticky ani zahořkle. Spíš smutně a zároveň mile.
Zaskočilo mě to víc, než bych čekala. Najednou jsem měla pocit, že mi někdo nastavil zrcadlo. V hlavě mi proběhlo, kolikrát já sama nadávám na dnešní děti nebo na mladé lidi obecně.
Začala jsem přemýšlet, jestli je opravdu všechno horší, nebo jestli si jen víc pamatujeme ty negativní věci. V tramvaji přece sedělo spousta dětí a mladých lidí, kteří nic špatného nedělali. Jen tam byli.
Jak dcera tu situaci vnímala
Když pán vystoupil, zeptala jsem se dcery, jestli slyšela, co říkal. Jen pokrčila rameny. Řekla, že přece pustit staršího sednout je normální.
To mě zasáhlo ještě víc než ta pochvala. Pro ni to nebyl žádný hrdinský čin. Nebrala to jako něco, za co by měla dostat uznání. Prostě reagovala tak, jak jí to přišlo správné.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc děti kopírují to, co vidí doma. Nikdy jsme si o tom nedělaly přednášky. Jen jsem ji odmala vedla k tomu, aby si všímala lidí kolem sebe. Asi to někde zůstalo.
Malý moment, který mi zůstal v hlavě
Zbytek cesty jsme jely potichu. Já ale měla v hlavě zvláštní směs pocitů. Hrdost, dojetí, ale i zvláštní melancholii.
Došlo mi, jak málo stačí k tomu, aby člověk druhému zlepšil den. Jedno uvolněné místo. Jedna věta. Jeden pohled.
Když jsme vystoupily, dcera mi začala vyprávět úplně jinou historku ze školy. Smála se a gestikulovala. Já ji poslouchala a zároveň si říkala, že jednou bude jezdit tramvají sama a já o těchto malých situacích už nebudu vědět vůbec nic. A možná někde sedne jiný starší člověk a pomyslí si něco podobného, aniž by tušil, jak dlouhou cestu k tomu ta jedna obyčejná slušnost měla.
