Článek
Zima za dveřmi
Bydlím tu přes dvacet let a znám skoro všechny na patře. Nejsme rodina, ale víme o sobě dost. Jedna starší paní z vedlejšího vchodu byla vždycky tichá. Žádné návštěvy, žádný hluk, jen občas pomalé kroky na chodbě a nákupní taška v ruce. V zimě jsem si začala všímat, že když šla ven, byla oblečená, jako by mrzlo mnohem víc než doopravdy.
Jednou jsem jí podržela dveře a ucítila chlad od ní z bytu. Ne průvan, ale skutečnou zimu. Zeptala jsem se, jestli má rozbitý radiátor. Jen se pousmála a řekla, že netopí moc, protože zálohy na energie jsou prý vysoké a ona nechce mít nedoplatek. Řekla to klidně, jako by šlo o úplně běžnou věc.
Co jsem zjistila později
Nedalo mi to a zmínila jsem se o tom sousedce z patra. Ukázalo se, že to není krátkodobé rozhodnutí, ale její systém. Topí jen večer a jen v jedné místnosti. Přes den má svetr a deku. Prý už takhle funguje druhou zimu. Důchod má nízký a bojí se každé složenky.
Ten večer jsem na to pořád myslela. Já jsem si doma přitápěla i kvůli pohodlí, a o pár metrů dál někdo seděl v zimě, aby ušetřil pár tisíc. Druhý den jsme to probrali na chodbě ve třech lidech. Bez velkého plánování, jen spontánně. Padl nápad, že bychom se mohli složit.
Domovní domluva
Čekala jsem, že to bude složité. Že někdo řekne, že to není jeho starost. Jenže reakce byla jiná. Během pár dnů se to rozkřiklo po domě. Někdo přispěl stovkou, někdo víc. Nikdo nechtěl být vidět, všechno proběhlo nenápadně. Vybrané peníze jsme dali zástupci domu, který zařídil mimořádnou úhradu záloh a část nedoplatku z minulého roku.
Když jsme jí to šli říct, byla nejdřív vyděšená. Myslela si, že je problém. Pak se rozplakala. Pořád opakovala, že to nemůžeme dělat, že si to nezaslouží. Nikdo z nás neměl připravený proslov. Jen jsme jí řekli, že v tom domě nebydlí sama.
Teplo, které bylo znát
Nejzvláštnější bylo, že změna byla cítit skoro okamžitě. Nejen teplotou. Za pár dní jsem ji potkala u výtahu bez kabátu zapnutého až ke krku. Usmívala se a zastavila se na krátký rozhovor. To dřív nedělala. Řekla mi, že si poprvé za dlouhou dobu pustila topení bez počítání hodin.
Od té doby si občas zazvoníme. Nechodím tam často, nechci z toho dělat dohled ani lítost. Jen lidský kontakt. V domě se jinak nic nezměnilo. Stejné zdi, stejné schránky, stejný výtah, co občas zlobí. Jen v jednom bytě už není zima, která tam dřív byla cítit i přes zavřené dveře. A mně to pokaždé, když jdu kolem, připomene, že někdy stačí málo lidí a docela obyčejná domluva.
