Článek
Nečekané ponížení v čekárně
Bylo pondělí dopoledne a u obvodní lékařky bývá v tu dobu plno. Přišla jsem asi o dvacet minut dřív, sedla si na židli u dveří a vzala si knížku. Po pár minutách se otevřely dveře ordinace a vyšla sestřička. V ruce měla nějaké papíry a volala dalšího pacienta. Když si mě všimla, zamračila se a řekla dost nahlas, aby to slyšeli všichni: „Tak co, už jsi hotová? Pojď sem, ať to máme z krku.“ V tu chvíli mi zatrnulo. Nejenže mi tykala, ale její tón byl povýšený a znělo to, jako bych ji obtěžovala. Všichni kolem ztichli a dívali se na mě. Připadala jsem si hrozně.
Proč mě to tak urazilo
Nikdy jsem na tom nelpěla, ale když vás někdo, koho neznáte a kdo je v práci, začne tykat před deseti lidmi a chovat se k vám jako k malé holce, zamrzí to. Už dávno nejsem dítě a myslím, že si zasloužím trochu respektu. Navíc mi přišlo, že to dělá schválně, aby přede všemi ukázala, že ona tu velí a já mám poslouchat. Stála jsem tam, v ruce kabelku, a snažila se najít slova, abych jí řekla, že to není v pořádku. Jenže ze mě nevyšlo nic. Připadalo mi, že mám v krku knedlík.
Záchrana z nečekané strany
V tu chvíli se ozval pán, který seděl proti mně. Byl to starší muž s kloboukem a hůlkou, vypadal na sedmdesát. Narovnal se, podíval se na ni a klidně řekl: „Slečno, takhle se s lidmi nemluví. Nevidíte, že paní je starší než vy? Aspoň trochu úcty by to chtělo.“ Čekárna jako by ožila, lidé začali přikyvovat, někdo si dokonce odkašlal a jedna paní se potichu usmála. Sestřička zrudla, sklopila oči a zamumlala něco ve smyslu „tak pojďte dál“. Už mi pak ani jednou netykala a dokonce mi otevřela dveře.
Jak jsem se cítila potom
Když jsem šla domů, pořád jsem na to musela myslet. Na jednu stranu mě to mrzelo, protože takové věci by se stávat neměly. Na druhou stranu mě zahřálo, že se mě někdo zastal. To už se dneska moc nevidí. Ten pán mi ještě při odchodu ven pokynul hlavou, jako by chtěl říct, že to byla maličkost. A pro mě to maličkost nebyla. Doma jsem si uvařila čaj, sedla si k oknu a vzpomněla si na svou maminku, která mě kdysi učila, že člověk má vždycky stát za svou důstojností. Tentokrát to za mě udělal někdo jiný, ale příště už si snad najdu odvahu i já.
