Článek
Proč jsem se tam vůbec přihlásila
Nebyla jsem v situaci, kdy bych si mohla moc vybírat. Hledala jsem stabilní příjem, ideálně něco, co mi umožní přežít období nejistoty. Supermarket mi připadal jako sázka na jistotu. Směny, výplata včas, jasná pravidla. Nečekala jsem žádné zázraky, jen férové jednání a základní respekt.
Před pohovorem jsem si říkala, že to prostě zkusím. V hlavě jsem měla připravené odpovědi, počítala jsem s rutinními otázkami a trochu strohou atmosférou. Přesto jsem si na sebe vzala čisté oblečení, dorazila včas a snažila se působit profesionálně. Pořád jsem měla pocit, že i obyčejná práce si zaslouží normální přístup z obou stran.
První dojem, který zkazil všechno
Personalistka přišla pozdě. To se může stát, říkala jsem si. Nepůsobila vyloženě nepříjemně, spíš unaveně. Sedla si, aniž by se představila, a otevřela složku. V tu chvíli ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit.
Pak se na mě podívala a hned na začátku pronesla větu, která mě zarazila. Řekla mi, že tady to není práce pro lidi, kteří si myslí, že mají nějaké nároky. Že kdo to nezvládne, může jít. Neřekla to jako varování, ale jako samozřejmost, se kterou se prostě počítá.
V ten moment jsem věděla, že je rozhodnuto. Ne proto, že bych se bála práce. Ale proto, že tón, jakým to řekla, mluvil za všechno. Nebyla v tom snaha mě poznat, zjistit, co umím nebo co hledám. Byla v tom jen únava, pohrdání a pocit moci.
Jak rozhovor pokračoval
Přesto jsem zůstala a nechala ji mluvit. Popsala mi pracovní dobu, směny, povinnosti. Všechno znělo tvrdě, ale ne nečekaně. Co mě ale překvapilo, byl způsob, jakým o zaměstnancích mluvila. Jako by šlo o spotřební materiál. Když jeden odejde, přijde jiný. Když někdo nestíhá, je to jeho problém.
Na moje otázky odpovídala stroze. Když jsem se zeptala na zaučení, řekla mi, že se učí za pochodu. Když jsem zmínila přestávky, dala najevo, že kdo se ptá, asi nebude moc pracovitý. Přestala jsem se ptát.
Celou dobu jsem měla pocit, že se musím obhajovat za to, že tam vůbec sedím. Že bych měla být vděčná už jen za možnost tam být. V hlavě mi běželo, že takhle nemá vypadat normální pracovní vztah, ani na té nejzákladnější úrovni.
Rozhodnutí, které přišlo samo
Když se mě zeptala, kdy bych mohla nastoupit, odpověděla jsem vyhýbavě. Už jsem věděla, že se neozvu. Nebyla to žádná dramatická chvíle, žádné prásknutí dveřmi. Spíš tiché vnitřní rozhodnutí, které bylo hotové dřív, než rozhovor skončil.
Odcházela jsem klidná. Ne naštvaná, ne zklamaná. Jen s pocitem, že jsem si ušetřila spoustu budoucího stresu. Uvědomila jsem si, že některé signály jsou tak jasné, že je není potřeba rozebírat. Stačí je vzít vážně.
Venku jsem se nadechla a šla pryč. Bez lítosti a bez potřeby to někomu vysvětlovat. Některá místa prostě poznáte hned. A někdy opravdu stačí jediná věta, abyste věděla, že se tam už nikdy nevrátíte.
